úterý 2. února 2016

Virginia Macgregorová: Jak to vidí Milo

Tentokrát nebylo o víkendu žádné papírové tvoření, ale zato jsem přečetla knížku... Úplně náhodou jsem v dětském oddělení knihovny uviděla přebal povědomý z Goodreads - tak jsem neváhala a brala...

"Obyčejný devítiletý kluk? To tedy Milo rozhodně není. Je kromobyčejný. Čím to, že vidí mnohem víc než jeho vrstevníci? Mnohem víc než jeho rodiče?
Milo trpí vzácnou oční vadou, kvůli níž sice postupně slepne, ale současně také vidí věci, kterých si ostatní vůbec nevšimnou. Vidět víc ho učí prababička, na kterou se po odchodu otce upne a která pro změnu nemluví. Ta jednou zrána podpálí kuchyň a za trest se stěhuje do domova důchodců. Milo si při svých návštěvách začne všímat jistých podivností. Spolu s kuchařem Tripim a svým prasátkem Hamletem, které mu tatínek zanechal doma namísto sebe, se pouští do pátrání, jehož cílem je odhalit tajemství domova důchodců a usvědčit zlotřilou sestru Thornhillovou!

Tento na první pohled bláznivý debut britské autorky je mnohem víc než jen příběh o malém klukovi. Je to příběh o rodině - o té, do které jsme se narodili, a o té, kterou tvoříme - je to příběh o světě a o lásce, o toleranci a předsudcích, o ochotě poslouchat a slyšet, vidět, všímat si a chápat. Milo nám svým neposkvrněným a upřímným pohledem na svět ukazuje vše, co my přes svou narůstající zaslepenost vidět nemůžeme.
"

Popravdě jsem po dočtení nejvíc ze všeho uvažovala o tom, jestli je to opravdu knížka patřící do dětského oddělení knihovny. Ano, je sice vyprávěná (mimo jiné) pohledem devítiletého Mila, ale problémy, které se v ní řeší jsou velmi "dospělácké" - rozchod rodičů, problematika domácí/ústavní péče o seniory, finanční tíseň, emigrace...  Obávám se, že pro děti to může být poměrně složité čtení, dospělým naproti tomu může připadat zase až příliš dětská.

Co se mi líbilo... Krásně podaný vztah Mila s babičkou, která ho mimo jiné hravými úkoly naučila i přes slábnoucí vidění spoléhat na jiné smysly a víc si všímat. Tripiho pohled na Anglii a obecně na západní společnost "V Sýrii neodkládají staré lidi do domovů. Žijí v domech u svých rodin, sedí a vyprávějí příběhy, jedí baklavu a pijí ze sklenic silnou černou kávu." (str. 45). Zajímavé bylo i střídání vypravěčů (Milo, babička Lou, máma Sandy a Tripi), stejné události viděné různými pohledy v osobitých kontextech dodávající hloubku. Obecně velmi milý Milův pohled na svět - napůl dětský s neochvějnou vírou v dobro a dobré úmysly, napůl vážně rozumný až dospělý.

Co se mi nelíbilo... Upřímně nejvíc mi asi vadil celý ten happyend (a hodně mi tím připomněl, že to opravdu má být dětská knížka). Příliš rychlý, příliš nereálný, příliš totální. S tím je spojená výtka k absenci jakéhokoliv pozadí o sestře Thornhillové - evidentně to byla postava smutná a zahořklá, ale vykreslená je absolutně černobíle - autorka prostě jen potřebovala záporáka. Stejně tak všeobecné závěrečné smíření všech se všemi. Daleko víc by mi sedělo vše jen naznačit, za mě nemuselo být všechno tak explicitně dořečeno.

Celkově tedy zajímavý a milý příběh, nic převratného, ale potěší. A po dočtení trochu hlodá a nutí k přemýšlení. Hodnocení mezi třemi a čtyřmi, nakonec slabší 4/5.

Forma: CZ
Vydáno: Mladá fronta 2014
Stran: 304
Přečteno za: 3 dny



pondělí 1. února 2016

Leden 2016

V lednu konečně dorazil sníh, tak přišly na řadu zimní hrátky všeho druhu. Plus nemoci, ale ty pro jistotu zachyceny nejsou. :)

Leden 2016