středa 7. prosince 2016

Listopad 2016

Říjen byl ještě plný barev, zato listopad už je převážně šedivý a mlžný. Výlety žádné, občas procházka, ale obecně se toho mnoho nedělo. Ale aspoň se nám zatím vyhýbaly nemoci...

Fotky TU (na klik)



úterý 15. listopadu 2016

Říjen 2016

Říjen plný sluníčka, dýní a listí. Spousta oranžové. A tak to má být.
A Mišák osmiletý, ech!

Fotky TU (na klik)



čtvrtek 6. října 2016

Září 2016

Září bylo extrémně teplé, takové skoroléto, tak jsou fotky ještě plné triček a výletů. A spousta krásných obloh. A je to dobře...

Fotky TU (na klik)



středa 14. září 2016

Srpen 2016

Nojo, málem polovina září a srpnové fotky nikde, to je ostuda... Naštěstí už jsem to napravila, fotky z druhé poloviny prázdnin jsou tu - Míšův příměstský tábor, Matýskovy narozeniny a spousta dalších...

Fotky TU (na klik)



sobota 3. září 2016

Stezka v oblacích - náš poprázdninový výlet

Prázdniny utekly jako voda, ale počasí se ještě dost drží, tak jsme si dnes udělali poprázdninový výlet - zajeli jsme do Dolní Moravy a vyšli si na Stezku v oblacích. Krásný zážitek, rozhledna je pozoruhodná, lanovka pořád baví a Mamutíkovo hřiště taky nemělo chybu. Skvělý tip na rodinný výlet pro všechny!
Ale na víc povídání už dnes moc nemám sílu, tak to nechám jen na fotkách (klik)... :)



P.S. A ještě Koalí verze zážitků: Dolní Morava

sobota 20. srpna 2016

Čtyřletý Matěj

Další rok za námi, další oslava, další vzpomínání na to, jak se narodil malý Matýsek... <3

čtvrtek 18. srpna 2016

Dolní Skrýchov 2016 - naše letní dovolená

Naše letní (nejenom ty, vlastně) bývají krátké, leč intenzivní a na zážitky bohaté. Nejinak tomu bylo i tentokrát...
Začali jsme ne úplně tradičně - začali jsme totiž Prahou. Koalix tam měl jistou pohledávku, já se při té příležitosti stavila udělat si radost do Tigeru a dětem se splnilo jejich přání projet se zase jednou metrem. Ale nezdrželi jsme se tam ani celou hodinu. Další cesta vedla na Kožlí - zříceninu kousek od Benešova. Příjemná cesta, pěkný hrad, ale celý krutě zarostlý, že se na něm toho moc vyfotit nedalo. Takže tam budeme muset někdy vyrazit znovu a ideálně během období vegetačního klidu. Po této hradové zastávce už jsme svištěli dál na jih, rovnou do Dolního Skrýchova. Tam na nás čekal železniční domek, vechtrovna, který jsme si pro tentokrát vybrali jako ubytování. Ubytování od JHMD celkově příjemně překvapilo, velmi slušné vybavení vevnitř a pěkně upravené okolí zvenku, jen ten internet chyběl... Pár minut po našem příjezdu jel první vlak - nadšení dětí pochopitelně neznalo mezí (a Matějovi to vydrželo až do konce). Vybalili jsme se a zašli se podívat do Dolního Skrýchova, co se tam kde dá najít. Restaurace u nedalekého penzion měla zrovna ve středu zavřeno, tak jsme zakotvili na dětským hřišti, aby se děti mohly trochu vyřádit. Při té příležitosti nás s Koalixem dostihly obavy, jestli máme na celodenní žízeň dostatečný počet piv. Shodli jsme se, že sotva, tak se Koalix bez prodlení vydal na výpravu do Jindřichova Hradce. Tam a zpátky nějakých osm kilometrů, ale plzínka byla. <3 Pánové se zatím vyhopsali, tak jsme se vydali loudavou cestou zpátky do vechtrovny, okoukli jízdní řád městských autobusů a zamávali aspoň tuctu vlaků, co jely kolem. Pak už jen uložit děti plné zážitků a večer vypít, co Koalix donesl.
Druhý den byla na programu cesta parní mašinkou do Nové Bystřice a zpět. Opakování úspěšné akce z roku 2012, kdy byly Mišákovi necelé čtyři, tehdy to byl velký zážitek, tak jsme chtěli Matějovi dopřát podobný... Pro mě to nezačalo úplně slavně, jelikož mi ráno bylo dost mizerně - dodnes nevím, jestli za to mohla jen jiná voda nebo v tom byly i všechny plzničky předchozího večera, každopádně mě představa kodrcání ve vlaku nikterak nenaplňovala nadšením. Naštěstí se to během dopoledne dost srovnalo, tak jsme v devět vyrazili na autobus. Svezli jsme se ten kousek do Jindřichova Hradce (necelé dva kilometry) a došli na nádraží. Pořád jsme měli ještě poměrně dost času, parní vlak odjížděl až 10:44. Děti byly nadšené a značně nevybité, takže čekání se zdálo nekonečné. Ale dočkali se. Měli jsme stejná (stejně dobrá :)) místa jako posledně - na konci prvního vagónu - ale stejně jsme na nich příliš mnoho času nestrávili. Mišák, už jako velkej, moc chtěl jet venku na spojovacím můstku mezi vagóny. To by ani tolik nevadilo, měla jsem v něj důvěru, že bude opatrnej, ale Matěj chtěl samozřejmě dělat totéž. Což bylo o poznání problematičtější - ve své sebestřednosti nějak nebyl s to pochopit, že vlak není průlezka a že to pro malý děti úplně není. Tak Koalix nakonec většinu (dvouhodinové) cesty strávil jeho hlídáním. Do Nové Bystřice jsme přijeli už docela znavení - spíš duševně, samozřejmě. Parní vlaky mají své kouzlo, ale samozřejmě i své slabiny - byli jsme vyhučení z neustálého rachotu a očouzení od sazí lítajících z komína. Na náměstí jsme si dali (kapku předražený) oběd, malou zmrzlinu, udělali nákup na večer a už byl čas vrátit se zpátky na nádraží. Parní mašinka s námi odcouvala dvouhodinovou jízdu zpět do Jindřichova Hradce. Bylo to o poznání klidnější, lidí míň, takže bylo víc místa a děti už tak moc nezlobily. Tak jsem nakonec na parní lokomotivy úplně nezanevřela. Pořád je to krásný, jen mi to zase na pár let stačilo. :D Přijeli jsme těsně po páté hodině a měli jsme na výběr - buď hodinu čekat na autobus nebo ten kousek do Dolního Skrýchova dojít po svejch. B je správně. Matěj sice hodně protestoval a cestou několikrát stávkoval, ale nakonec došel. Dokonce pak i na blbnutí na hřišti se ještě energie našla, kdo by to byl řekl. Rozhodně byl tentokrát mnohem menší problém dostat oba do postele. :)
A nastal den třetí, který jsme úspěšně prohradovali. Lehce se pokazilo počasí, takže bylo ráno pod mrakem, ale mrholení jen slabé a jen cestou, to nás nemohlo odradit. Začali jsme Bílkovem. Nenápadná ves s kostelem v rekonstrukci a po hradu jen minimální stopy. Až jsme si dlouho nebyli jistí, kde vlastně hrad stával (pro méně znalé to vypadalo jen jako pořádně zarostlý konec kopce), dokud Koalix neobjevil i zdivo. Pár kilometrů od Bílkova jsme se lesem kousek prošli k druhému hradu, ke Krumvaldu. Tady byla jednak cedule a druhak příkopy, takže nebylo pochyb, že jsme správně. Koalixe jsme nechali dokumentovat a vyrazili zpátky dřív, aby si mohli pánové jít svým tempem (což znamená celou cestu se mlátit klackama a předstírat, že to jsou světelné meče. Vtipné. :)) Po Krumvaldu jsme opět popojeli pár kilometrů a dojeli do Budče. Zaparkovali na návsi a vydali se kolem rybníka ke kapli, za kterou byly k vidění zbytky třetího hradu. Cestou zpátky k autu už došlo i na nesení Matěje, protože jinak by nám trvaly přesuny příliš dlouho. Čas pokročil, začali jsme přemýšlet o tom, kde si dát (pozdní) oběd. Cestou nás nikde nic nenadchlo, tak jsme skončili ve Starém Městě pod Landštějnem, v restauraci Adria, kde jsme během naší dovolené před čtyřmi roky obědvávali denně. A dobře jsme udělali, jídlo i obsluha bez chyby. Jen to počasí se definitivně pokazilo. Ale aspoň na Landštejně, kam jsme po obědě zamířili, nebylo tolik lidí. :) Hrad už jsme měli prochozený několikrát, tak to byla prohlídka ve stylu "fotíme totéž po dvacáté první" a "co tu za těch pár let udělali nového". Ale hrad je to pořád nádherný, i v děšti! Na závěr děti vydyndaly památeční suvenýry a za sílícího lijáku jsme Landštějn opustili. Nechtělo se nám ještě úplně jet domů, bylo teprv půl páté, tak jsme se rozhodli zajít si ještě do Jindřichova Hradce na kafe. Po komplikovanějším parkování (naše obvyklé parkoviště zabraly hlasité a mohutně blikající kolotoče) jsme se vydali do centra. A objevili jindřichohradeckou uličku lákadel - Panská ulice, spojnice dvou náměstí v centru Jindřichova Hradce byla neodolatelná. Několik stánků z pizzou, zmrzlina, palačinky, kavárna s kafem sebou... Až na palačinky jsme si dali všechno, taková provizorní večeře na cestě.
A to už se nám vlastně nachýlil poslední den, čekalo nás balení, poslední noc a ráno jsme - po předání vechtrovny paní správcové - už zase svištěli domů. Samo sebou to nebylo jen tak, vzali jsme to zase přes hrad - tentokrát Šelmberk. Psali, že otevírají až v deset, tak jsme nespěchali a vyloženě vychytaně to vzali přes Costu v Táboře, ale stejně měli nakonec na hradě otevřeno už dřív. Z věže byl krásný rozhled, i palácové rozvaliny byly pěkně fotogenické, hrad jedna radost. Jen kdyby Mišák nezahučel mezi prkna a Matěj nehysterčil, že ho sežere slimák. :D Cestou ze Šelmberka jsme pak ještě míjeli Blaník (Mišák aktuálně hodně žere Cimrmany a měl z toho třetí vánoce, citoval nám Blaník ještě celou cestu domů :)) a směsicí objížděk a uzavírek nakonec dojeli až do Hradce, protože jsme cestou prostě rozumné místo na pauzu prostě neviděli. Kapku náročné, obzvlášť když jsme narazili na zácpu sotva kilometr před královehradeckou cedulí, ale přežili jsme.
A bylo po dovolené. Přišlo na řadu vybalování a praní a nákup a divoký děti... Nic, co bychom nečekali. Za sebe můžu říct - pěkné to bylo. :)

Fotky TU (na klik)



sobota 13. srpna 2016

Plurkpiknik 2016

První červnový týden pro všeobecnou nemocnost nevyšel, ale náhradní termín v srpnu nakonec klapnul, byť jsme ani tentokrát nebyli všichni. Aneb hurá na Nymburk podruhé! :)
Počasí ráno nevypadalo nic moc, ale nakonec bylo až na kraťasy, mikiny i bundy do deště jsem rozhodně táhla zbytečně. Vyrazili jsme v osm ráno autobusem na nádraží a pak vlakem do Nymburka, cesta dokonce ještě kratší než autem, pohoda. První naše cesta vedla na hřiště, stejné jako loni. Těsně před jedenáctou dorazila i Quanti&co, tak se děti trochu vyřádily a trochu otrkaly. My jsme pak zamířili ještě do města ve snaze sehnat nafukovací balónky - kluci si je pamatovali z loňska a vyloženě na nich trvali. To jsem ale teda netušila, že v sobot po jedenácté už mám v Nymburku s nákupama dost smůlu, všude zavřeno. Naštěstí jsme narazili na ultrahodnou paní, která kvůli našim balónkům ještě dodatečně otevřela a dvacet nám jich prodala. To bylo štěstí... :))
Pak už jsme tedy zamířili pod hradby, na piknik. Vybalili jsme zásoby jídla a začal pravý piknikový mumraj - děti se začaly cpát, dospělí začali ochutnávat, děti utíkaly a byly chytány, balónky lítaly a čas ubíhal úplně prazvláštně, po skocích. :)
Najednou bylo půl druhé a pomalu se začalo balit. První odjeli Quantilvíčci, my ostatní jsme se definitivně zvedli ve dvě, naposledy prošli kolem kachen a nutrií a u silnice se rozdělili. My na nádraží, zbytek domů. Cesta vlakem zpátky, bus domů a bylo po výletě. Doma jsme ještě spořádali zbytky a (přece jen) unavené děti spokojeně usnuly, ani neprotestovaly...
Tak jsem zvědavá, jestli příští rok bude stejný piknik do třetice nebo se sejdeme jindy a jinde. Každopádně díky všem, byl to příjemný den a zase někdy! (A Evito, doufám, že příště i s tebou! <3)

Fotky zde (stačí kliknout na fotku):

pátek 12. srpna 2016

Jan Guillou: Stavitelé mostů

Stavitelé mostů jsem začala číst naprostou náhodou, prostě jsem sáhla po první knize (a ano, furt soudím podle přebalu, asi se toho nezbavím :D), co jsem měla ve čtečce, aniž bych věděla, o co přesně jde.

Dvě pravdy o mé osobě: za prvé - nemám ráda tlusté knížky, fakt nemám. Pokud mě něco v knihkupectví umí zaručeně odradit (kromě nepěkného přebalu :D), tak je to příliš tlustá kniha. Ve světě ebooků je tato záležitost pochopitelně podstatě záludnější, díky různému písmu, stránkování a také ebookovým aplikacím je na první pohled velmi obtížné poznat, jestli je to "bichle" nebo ne.
Druhá pravda - když už něco začnu číst, tak to prostě dočtu, i kdyby mi to od začátku třeba úplně nesedlo. Rozečíst něco a pak to odložit mi přijde jako mrhání energií - co když má ta knížka famózní závěr a jen se k němu musím prokousat? Takže jsem se se Staviteli mostů nevědomky pustila do "bichle", ale když jsem to zjistila, bylo už pozdě a já je poctivě dočetla.

"Tři bratři Lauritz, Oscar a Sverre jsou poté, co jejich otec a strýc zahynou v Severním moři, nuceni opustit malou pobřežní vesničku a vydělávat si na živobytí ve městě. Stanou se z nich učni tamějšího provazníka. Jejich řemeslné nadání vzbudí pozornost dobročinného spolku, pod jehož záštitou mají být chlapci na univerzitě v Drážďanech vzděláváni jako stavitelé mostů a železnic. Po studiích se bratři rozdělí a každý si jde svou cestou. Lauritz se vrací do Norska a zapojuje se do stavby jedné z nejvýznamnějších železnic, Oscar odchází do Německé východní Afriky a Sverre, jenž uposlechl hlas srdce, se vydává se svou láskou do Anglie.

Román Stavitelé mostů, první díl Guillouovy nejrozsáhlejší románové série Velké století, je nadčasovým příběhem o bratrství, lásce a poslání, který překračuje hranice kontinentů. Jeho hrdinové musejí čelit krutým vánicím v západním Norsku i vedru a zákeřným epidemiím v Německé východní Africe. Je to rovněž příběh o lidstvu a století, které nás všechny utvářelo."

No a co tomu teda po tom pročteným měsíci říkám? Popravdě, smíšené pocity. Ano, zajímavě vystavěno, zajímavě ukotveno na přelomu století, kdy lidé věřili, že války jsou přežitkem a nové století se bez nich už obejde. Bratři jsou pozoruhodnými hrdiny a i kontrast prostředí a stavitelských osudů je moc zajímavý. Jak o severním Norsku, tak o Německé Africe v době předválečné jsem toho věděla pramálo, takže jsem si, mimo jiné, i obzory rozšířila. (Zejména ta Afrika byla pozoruhodná - srovnání německého a britského přístupu k lidem/černochům/raněným, to byl vyloženě eye-opener, přiznávám.)

Ale popravdě řečeno, dočetla jsem před pár dny a už teď je pro mě obtížné si vzpomenout, co se na těch sedmi stech elektronických stránkách dělo. A to není právě nejlepší vizitka. Přijde mi, že veškeré popisy byly snad až moc detailní a celá kniha až příliš rozvleklá. Ke zkratkám a skokovým časovým posunům se autor uchýlil až na konci, ale možná je - aspoň dle mého - mohl (a měl) využít i dříve.

Budu asi poměrně přísná, ale za mě to budou tři z pěti. Řemeslně jistě velmi dobré, ale dle mého snad až příliš podrobné a rozvleklé. Ne že by mě nezajímalo, kam se budou bratři vyvíjet dále, ale obávám se, že už na další díl nebudu mít trpělivost (spoilery vítány! :D).

Forma: ebook CZ
Vydáno: Host 2014
Stran: 555
Přečteno za: 27 dnů


pondělí 8. srpna 2016

sobota 2. července 2016

středa 8. června 2016

Květen 2016

Po napůl mrazivém dubnu přišlo v květnu léto, takže až na pár výjimek je opět většina fotek z venku...
Fotky tu:

Květen 2016

úterý 24. května 2016

Emma Healey: Kam se poděla Elizabeth

Navnadila mě pet zajímavou recenzí.

"Jak máte vyřešit záhadu, když si nepamatujete, čemu jste na stopě?
Román Kam se poděla Elizabeth je opředen záhadou, kterou čtenáři zprostředkovává sama hlavní postava Maud. Ta je neuvěřitelně zapomnětlivou vypravěčkou. Pravda, čtenáři to příliš neulehčuje, ale co naplat, stejně si drahou Maud rychle oblíbí.
Maud je stará, zapomnětlivá, a když si vezme do hlavy, že se ztratila její kamarádka Elizabeth, nikdo ji nebere vážně. Ale jak má o tom přesvědčit ostatní, když si sama není jistá, kdy Elizabeth viděla naposledy? A tak jí nezbývá, než se do pátrání pustit sama, vyzbrojená lístečky s poznámkami, svou papírovou pamětí. Zároveň se jí však neustále vrací vzpomínky na její sestru Sukey, která se před více než padesáti lety, záhy po válce, ztratila neznámo kam a její zmizení se nikdy neobjasnilo. V Maudině mysli se příběh Sukey tomu Elizabethině nebezpečně přibližuje a Maud se čím dál víc ztrácí ve svých představách. Vědomí přítomnosti jí uniká a živé vzpomínky na tragédii, starou již více než padesát let, se jí vrací s nebývalou intenzitou.
"

Ale tak rozpolcené pocity jsem pro přečtení snad ještě neměla. Začátek je neuvěřitelně zajímavý - Maud, naše hlavní postava, je v domě a má pocit, že má něco udělat. Ale nepamatuje si, co to mělo být. Do toho druhá linie příběhu, kde se s Maud noříme do jejích vzpomínek na dobu, kdy náhle zmizela její sestra. Obě linie se prolínají, ale po pravdě řečeno ta historická linka mi nějak vůbec nepřirostla k srdci, nezajímala mě. Na druhou stranu ta současná linie s věčně zapomínající Maud je naprosto úchvatná. Nepamatuje si, že si vaří už pátý šálek čaje. Nepamatuje si, pro co vlastně šla do obchodu, tak koupí první věc, na kterou si tam vzpomene (ačkoliv má doma plechovek s broskvemi už aspoň dvacet). Nepamatuje si, kdy je čas na oběd. Někdy si nepamatuje ani svou dceru, která se o ni částečně stará. A hlavně, nepamatuje si, kam zmizela její kamarádka Elizabeth. Sledovat její myšlenkové pochody, které jsou naprosto rozumné a dávají smysl, ale přesto kvůli věčnému zapomínání a přeskakování myšlenek vedou k tomu, že Maud vypadá jako zmatená a nespolupracující osoba.

Za vhled do hlavy zapomínající Maud bych dala i pět hvězdiček, bohužel toto hodnocení druhá linie se ztracenou Sukey stahuje dolů maximálně ke třem. Ale už jen za zapomnětlivou Maud s papírky poznámek jsem moc ráda, že za to, že jsem tuhle knížku přečetla. Ve výsledku ale teda jen tři hvězdičky.

Forma: ebook CZ
Vydáno: Knižní klub 2016
Stran: 296
Přečteno za: 14 dnů



úterý 10. května 2016

Medvědín

To se tak přihodilo, že jsme se jednu slunnou sobotu brzy vzbudili a vyrazili na výlet do Krkonoš. Už aspoň dva roky nosím v hlavě fotky tehdy čerstvě otevřeného hřiště na Medvědíně - a vyšlo to skvěle. Bylo krásně, i na horách tak akorát na mikinu, lidí přiměřeně, atrakcí hodně, dokonce i lehkou tůru jsme zvládli, no a cesta lanovkou, to byl velký zážitek! Co víc si přát? :)
16-05-07 Medvědín

pátek 6. května 2016

Duben 2016

Duben byl jako obvykle napůl skoro letní a napůl mrazivý, ale i tak jsme si užili spoustu zábavy venku - cyklovýlety, výpravy na hřiště i šmejdění po zahradě...
Fotky tu:

Duben 2016

pátek 29. dubna 2016

David Ebershoff: Dánská dívka

Zaujala mě anotace. Tak jsem do toho šla...

"Románové zpracování skutečného příběhu malíře Einara Wegenera a jeho manželky začíná nevinnou prosbou o pomoc, aby se na dalších stranách rozvinulo ve strhující vyprávění o neobvyklé lásce, osobní svobodě a odvaze vzepřít se obecnému mínění.

“Uděláš pro mě něco?” zeptala se Greta a netušila, co tím rozpoutá. Potřebovala dokončit obraz, a protože jí nepřišla na závěrečné sezení modelka, neviděla jinou možnost, než použít jako náhradní model svého muže. Sotva si však Einar oblékne punčochy, dámské šaty a střevíce, v jeho nitru se cosi změní: uvědomí si, že je ve skutečnosti ženou, nikoli mužem, a zatouží po změně pohlaví.

Není to však snadné. Einarův příběh se odehrává ve dvacátých letech, kdy lidé jako on často končí v ústavech pro choromyslné. V pařížských salonech možná dekadence dostupuje vrcholu, ale ve většinové společnosti stále převládá názor, že cítit se jako zajatec ve vlastním těle může jen psychopat, a toho je nutné razantně léčit.

Einar už ale sní svůj velký sen a nechce se jeho splnění vzdát. Kolik osobní odvahy, pochopení a podpory bude potřebovat, aby se mohl vnitřně osvobodit? Jak silná musí být láska ženy, která je ochotna vyhovět tak nevšednímu přání svého muže? Jaké jsou pocity člověka, který by rád unikl své předem dané identitě?
"

...ale teda bylo to zklamání. Námět je to bezesporu zajímavý, ale už dlouho jsem nečetla nic tak nezáživně napsáno. Postavy zajímavé, ale vlastně jsem pořádně nefandila ani jedné. Postupnými retrospektivami sice rozkrýváme minulost ústřední dvojice (plus několika málo vedlejších postav), ale nemůžu říct, že by to příliš pomáhalo v jejich pochopení. Spousta činů zůstane nevysvětlena, příběhy nedopovězeny. Jakoby se autor bál opustit známá fakta a trochu si zafabulovat.

I motiv malby jako duševního ventilu mohl být dle mého využit zajímavěji. Objevuje se v příběhu sice pravidelně, ale opět jen jako kulisa. Jako vykonstruované pozadí. Einar maluje, je úspěšný, Greta maluje, není úspěšná. Einar se mění v Lili, přestává malovat, Greta maluje Lili a rázem je nesmírně úspěšná. Einar mizí úplně, najednou se Gretě nedaří malovat ani Lili a přestává malovat. Ano, chápu, má to zrcadlit jejich duševní stavy a pocity, ale prostě v tom hrozně cítím konstrukt.

Za mě tedy takto - námět originální a zajímavý, podání nezáživné a nezajímavé. Škoda, celkově mám za to, že vše mohlo být popsáno mnohem niterněji, záživněji a hlavně živěji. Zklamání, čekala jsem víc. Slabší tři hvězdičky (úplně přesně by to bylo tak na 2,76).

Forma: ebook CZ
Vydáno: Domino 2016
Stran: 376
Přečteno za: 8 dnů



pátek 22. dubna 2016

Lipník nad Bečvou - jarní hradovíkend

Po několikerém přeplánovávání jsme vyrazili na hradní víkend. Do Lipníka nad Bečvou. Všechno vypadalo idylicky - krásné počasí, stromy ještě pořád bez listí a zásoba hradů, kde jsme ještě nebyli. V pátek jsme vyrazili krásně brzo, takže ve dvanáct už jsme byli na Drahotuši. Pak Puchart, na pořádným kopci. Další hrady už jsme nechali a zamířili do Lipníka. Ubytovali se (poté, co jsme si sestavili čtvrtou postel, kterou nám nějak zapomněli dodat na pokoj :D) a vyrazili prozkoumat okolí. Zámecká zahrada sice neoplývala atrakcemi pro děti, ale aspoň bylo co zkoumat - díky Mišákově zvědavosti jsme objevili dokonce i visutou zahradu lipnického zámku, o které jsme ani netušili. Druhý den jsme začali - po luxusním Costa kafi z Shellky <3 - na Šterneku nad vodní nádrží Kružberk, kde toho teda popravdě moc nebylo, až na mrňavá klíšťata atakující v zástupech. Tak jsme radši vycouvali. Zamířili jsme k dalšímu hradu, Kružberku, na opačném konci nádrže, na dohled od její hráze. A těsně po poledni jsme byli na třetím hradě, krásním a velkém Vikštejně. Měli jsme strach, aby tam nebylo moc lidí, ale byli jsme tam skoro sami, tak jsme zkoumali a fotili, co to šlo. A protože jsme nechtěli děti úplně znechutit, hradování jsme tímto ukončili a další bod programu byla zábava pro děti. Dojeli jsme do Hranic na Moravě, našli zámek a zámeckou zahradu pod hradbami (mimochodem, všechno krásně upravený), kde bylo malé, ale zato dost originální hřiště. Děti si na závěr dne aspoň poblbly a my s Koalixem jsme svorně slzeli. Nikoliv dojetím, ale dohnala nás během víkendu v Lipníku děsná alergie, muselo tam kvést buď něco velmi agresivního nebo moc věcí najednou, ale rozhodně nás to totálně odrovnalo. Kapky nepomáhaly, prášky nepomáhaly, oči opuchlý a věčně slzící, mocné kýchání, no zkrátka radost. Zajímavé je, že cestou domů stačilo poodjet pár kilometrů k Olomouci a najednou všechny útrapy přestaly. Tak se trochu obávám, že si nějakou (jarní) dovolenou příště dobře rozmyslíme... :D

Lipník nad Bečvou 2016


P.S. A ještě Koalí verze zážitků: Lipník nad Bečvou - jaro 2016

úterý 19. dubna 2016

Andy Weir: Marťan

Na Marťana jsem se těšila... Film se mi líbil (moc) a těšila jsem se i na knížku...

"Je nejslavnějším mužem na Zemi. Má to však háček: není na Zemi...

Před šesti dny se Mark Watney jako jeden z prvních lidí prošel po Marsu. Teď je přesvědčený, že bude prvním člověkem, který tam zemře. Málem zahynul v prašné bouři a zbytek jeho posádky odletěl v domnění, že je mrtvý. Mark nemá jak odeslat zprávu, že přežil. A i kdyby se s lidmi na Zemi spojit dokázal, zásoby mu dojdou mnohem dřív, než by stačila dorazit pomoc. 


Mark se však nevzdává. Vyzbrojen pouze svým důvtipem, technickými dovednostmi a nevyčerpatelným smyslem pro humor, který se pro něj stane nejcennějším zdrojem síly, se pouští do tvrdošíjného boje o přežití. Jak zdolává jednu zdánlivě nepřekonatelnou překážku za druhou, začíná věřit, že by na cizí planetě přece jen mohl obstát. Jenže Mars mu ještě přichystá nejedno překvapení…


Strhující, podmanivý a přesvědčivý příběh o lidské nezdolnosti a vynalézavosti tváří v tvář beznadějné situaci obletěl celý čtenářský svět a ve všech zemích, kde vychází, sklízí nadšený ohlas. Zaujal i filmové tvůrce, režisér Ridley Scott natočil adaptaci s Mattem Damonem v hlavní roli.
"

No, popravdě řečeno - to, že se mi (moc) líbil film, bylo zároveň i mým prokletím. Kopec spoilerů. Věděla jsem, co přijde, nic mě nepřekvapilo (tedy, až na drobné odchylky mezi filmem a literární předlohou, zanedbatelné). Žádný šok, žádná překvapení.

Tak jsem se snažila užít si aspoň ono důmyslné vymýšlení, kterým se Mark Watney na Marsu "bavil", aby vůbec přežil. Ovšem zase, jak mi chyběl onen žádoucí moment překvapení, co bude následovat, tak to zase taková zábava nebyla, jen hromada chemie, matematiky nebo elektrotechniky. Tak mě nakonec nejvíc potěšily detaily. Popis výroby materiálu pro hub (plus další drobné události vedoucí k jedné z katastrof). Nebo objasnění toho, proč mohou být nebezpečným nákladem vesmírné sondy i proteinové tyčinky. To bylo opravdu zajímavé.

Když to shrnu - bylo to čtivé, přiměřeně dlouhé a (za běžných okolností bez znalosti filmu) i dost napínavé. Ale po pravdě řečeno ve mně zůstane určitě víc zapsaný film než knížka, ta mi toho až tolik nového nepřinesla. Nedovedu si představit, jak bych knihu hodnotila bez filmu, rozhodně by to na mě zapůsobilo o hodně jinak, ale takto je nakonec na čtyři z pěti. A upřímně řečeno jsou to spíš slabší čtyři. Stojí za přečtení, rozhodně, ale osobně budu lidem doporučovat spíš film než knihu. Sorry Andy...

Forma: ebook CZ
Vydáno: Knižní klub 2015
Stran: 344
Přečteno za: 22 dnů



středa 6. dubna 2016

Březen 2016

Březen byl hodně ve znamení mých kulatin, jinak se toho moc převratného nedělo, kluci byli zase napůl nemocní, tak to bylo hodně o zábavě doma - přišel čas lega! :)

Březen 2016

pátek 25. března 2016

Liane Moriarty: Na co Alice zapomněla

Narozeninový dárek, knížka od stejné autorky jako lednové Sedmilhářky... Rozhodně trefa do černého, pet (dík! <3)!

"Když se Alice probere na zemi v posilovně, má na hlavě pořádnou bouli a myslí si, že je jí dvacet devět a čeká první dítě se svým superúžasným manželem Nickem. Jenomže pak se dozví, že se jí z paměti právě vymazalo deset let života a že je ve skutečnosti devětatřicetiletá neurotička, která nejraději tráví svůj volný čas v posilovně nebo na poradách školního výboru se ženami, jež kdysi nesnášela. Jak se to stalo, že se její život tak radikálně změnil? Proč ji její manžel nenávidí? Co tak hrozného provedla, že s ní její milovaná sestra skoro nemluví? A do toho si není schopná vůbec vzpomenout na svoje tři děti – ne, Alice se najednou vidí jinýma očima a ta nová žena, o které jí vyprávějí, se jí vůbec nezamlouvá. Najde způsob, aby se znovu stala tím člověkem, kterým bývala?"

Upřímně, knížka je podstatně hlubší než vyznívá z anotace. Možnost podívat se sama na sebe o deset let mladšíma očima je zkušenost nesmírně zajímavá. Bez vzpomínek a bez souvislostí se Alice někdy až děsí sama sebe - co se stalo s osobami kolem ní, jak se změnily a převrátily vztahy, kdo se stal z ní samé. Vybavuje si detaily, které ostatní už zapomněli. Chová se najednou úplně jinak. Hledá cestu zpátky k Nickovi, ke své sestře i ke svým dětem. Snaží se si vzpomenout - a když k tomu konečně dojde (ok, asi lehkej spoiler, uznávám), dosedne zase všechno zpět. Naštěstí ale Alici její o deset let mladší já ovlivní natolik, že je schopná podívat se na svůj současný život i z trochu jiného pohledu.

Liane Moriarty umí! Umí psát o vztazích a o běžných každodenních problémech, ve kterých se snadno najde každý, a přitom píše zajímavě a chytlavě. Je velmi snadné si její postavy oblíbit a fandit jim, ačkoliv je jasné, že (ani zdaleka) nejsou dokonalé. Tak je to i s Alicí - fandíte jí, prožíváte spolu s ní zmatení, když se jí ztratí deset let života, objevujete její současné já, na které se díváte mladšíma (bezdětnýma) očima a spolu s ní se nestačíte divit. A skoro se bojíte toho, co nutně musí na konci přijít... Navíc její příběh lemují příběhy dalších postav - Aliciny sestry a její "babičky". Stejně jako v Sedmilhářkách se na konci všechno tak dokonale prolne...

Celou dobu jsem měla pocit, že autorčiny Sedmilhářky byly přece jen lepší, ale když jsem dnes dosprintovala až k finále, tak myslím, že se jim Alice přinejmenším vyrovná. Rozhodně mi ještě několik dní zůstane zavrtaná v mysli a já budu přemýšlet o tom, co by na můj současný život řeklo moje o deset let mladší já... :) Čtyři (a půl - hlavně za nespočet podnětů k přemýšlení) z pěti, zaokrouhleno dolů (nejvíc asi za značnou předvídatelnost příběhu), na čtyři. Ale doporučuju všema deseti, solidní počtení!

Forma: CZ
Vydáno: Ikar 2015
Stran: 432
Přečteno za: 16 dnů



pondělí 14. března 2016

Narozeninový hradovýlet

Už jsme zase hrozně dlouho nikde nebyli. My nemocný nebo děti nemocný, prostě furt něco. Ale tentokrát, přesně na moje narozeniny, to vyšlo. Navíc jsme měli domluveno, že ráno odevzdáme děti dolů k babičce a dědovi a pojedeme tentokrát sami. A musím přiznat, že to byla nekonečná pohoda - místo servisu dvou dětí jsem se mohla plně soustředit na výlet, mohli jsme se stavit na kafe a hotdog - dvakrát! - aniž bychom byli nuceni koupit cokoliv (od bonbónů přes hotdog po nový auto :D) dětem, mohli jsme postupovat rychlostí vyšší než loudající se lenochod a pod. Navíc bylo krásně, hrad jsme bez problémů našli, cesta tam i zpátky byla příjemnou procházkou... Prostě idylka.
A mimochodem, děti byly u babičky a dědy tak naprosto spokojený, že si to chtěli zopakovat i v něděli a za každou cenu se snažily vylifrovat nás na výlet. takže win-win. :D


16-03-05 Petrov - Štíty - Králova hora


P.S. Koalixovy odborné stránky o hradu ZDE.

úterý 1. března 2016

February videos - už po páté!

Pět let už točím únorová videa - každý den pár vteřin, ale i tak krásně zachytí to, jak žijeme. Letos tedy po páté takto...


Chronologicky s popisky:



Seskládané jako jeden dlouhý únorový den:


Enjoy :)

úterý 2. února 2016

Virginia Macgregorová: Jak to vidí Milo

Tentokrát nebylo o víkendu žádné papírové tvoření, ale zato jsem přečetla knížku... Úplně náhodou jsem v dětském oddělení knihovny uviděla přebal povědomý z Goodreads - tak jsem neváhala a brala...

"Obyčejný devítiletý kluk? To tedy Milo rozhodně není. Je kromobyčejný. Čím to, že vidí mnohem víc než jeho vrstevníci? Mnohem víc než jeho rodiče?
Milo trpí vzácnou oční vadou, kvůli níž sice postupně slepne, ale současně také vidí věci, kterých si ostatní vůbec nevšimnou. Vidět víc ho učí prababička, na kterou se po odchodu otce upne a která pro změnu nemluví. Ta jednou zrána podpálí kuchyň a za trest se stěhuje do domova důchodců. Milo si při svých návštěvách začne všímat jistých podivností. Spolu s kuchařem Tripim a svým prasátkem Hamletem, které mu tatínek zanechal doma namísto sebe, se pouští do pátrání, jehož cílem je odhalit tajemství domova důchodců a usvědčit zlotřilou sestru Thornhillovou!

Tento na první pohled bláznivý debut britské autorky je mnohem víc než jen příběh o malém klukovi. Je to příběh o rodině - o té, do které jsme se narodili, a o té, kterou tvoříme - je to příběh o světě a o lásce, o toleranci a předsudcích, o ochotě poslouchat a slyšet, vidět, všímat si a chápat. Milo nám svým neposkvrněným a upřímným pohledem na svět ukazuje vše, co my přes svou narůstající zaslepenost vidět nemůžeme.
"

Popravdě jsem po dočtení nejvíc ze všeho uvažovala o tom, jestli je to opravdu knížka patřící do dětského oddělení knihovny. Ano, je sice vyprávěná (mimo jiné) pohledem devítiletého Mila, ale problémy, které se v ní řeší jsou velmi "dospělácké" - rozchod rodičů, problematika domácí/ústavní péče o seniory, finanční tíseň, emigrace...  Obávám se, že pro děti to může být poměrně složité čtení, dospělým naproti tomu může připadat zase až příliš dětská.

Co se mi líbilo... Krásně podaný vztah Mila s babičkou, která ho mimo jiné hravými úkoly naučila i přes slábnoucí vidění spoléhat na jiné smysly a víc si všímat. Tripiho pohled na Anglii a obecně na západní společnost "V Sýrii neodkládají staré lidi do domovů. Žijí v domech u svých rodin, sedí a vyprávějí příběhy, jedí baklavu a pijí ze sklenic silnou černou kávu." (str. 45). Zajímavé bylo i střídání vypravěčů (Milo, babička Lou, máma Sandy a Tripi), stejné události viděné různými pohledy v osobitých kontextech dodávající hloubku. Obecně velmi milý Milův pohled na svět - napůl dětský s neochvějnou vírou v dobro a dobré úmysly, napůl vážně rozumný až dospělý.

Co se mi nelíbilo... Upřímně nejvíc mi asi vadil celý ten happyend (a hodně mi tím připomněl, že to opravdu má být dětská knížka). Příliš rychlý, příliš nereálný, příliš totální. S tím je spojená výtka k absenci jakéhokoliv pozadí o sestře Thornhillové - evidentně to byla postava smutná a zahořklá, ale vykreslená je absolutně černobíle - autorka prostě jen potřebovala záporáka. Stejně tak všeobecné závěrečné smíření všech se všemi. Daleko víc by mi sedělo vše jen naznačit, za mě nemuselo být všechno tak explicitně dořečeno.

Celkově tedy zajímavý a milý příběh, nic převratného, ale potěší. A po dočtení trochu hlodá a nutí k přemýšlení. Hodnocení mezi třemi a čtyřmi, nakonec slabší 4/5.

Forma: CZ
Vydáno: Mladá fronta 2014
Stran: 304
Přečteno za: 3 dny



pondělí 1. února 2016

Leden 2016

V lednu konečně dorazil sníh, tak přišly na řadu zimní hrátky všeho druhu. Plus nemoci, ale ty pro jistotu zachyceny nejsou. :)

Leden 2016

úterý 26. ledna 2016

Ivona Březinová: Začarovaná třída

Knížka z knihovny, kterou jsem na základě anotace vzala na večerní čtení dětem.

"To se někdy stává. Docela obyčejná, nenápadná třída se změní s příchodem nového spolužáka. A do 3.C přišli noví hned tři najednou! 
Tři kluci, sourozenci, a všichni úplně jiní než ostatní spolužáci. Nejsou divní, když jsou jiní? Pro to, co neumějí, se jim ostatní posmívají, ale když předvedou, co dokážou, nevěří svým očím ani paní učitelka. 
Z 3.C se stává úplně jiná třída. Tam se dějí věci! Že by ji noví kluci opravdu začarovali?"

Školní prostředí spolu s kouzly tvoří příjemnou směsici, kapitoly jsou akorát tak krátké a vcelku příjemně vypointované, občasné hrátky s jazykem potěší (jo, a mimochodem, velmi povedené ilustrace). Pro děti dobře stravitelné, byť pro dospělé z toho až trochu moc trčí ono multikulturní poselství, že lidi jsou různí, že ne každý Rom krade a že škatulkovat a zobecňovat se nemá...
Ale dejme tomu. Tři z pěti.

Forma: CZ
Vydáno: Amulet 2002
Stran: 105
Přečteno za: 5 dnů (po večerech dětem, jinak to bylo na hodinu max)



sobota 9. ledna 2016

Liane Moriarty: Sedmilhářky

Velmi dobrý start nového knihomolského roku. (Díky, pet!)

"Jane je hloubavá, do sebe uzavřená šedá myška a v životě to vůbec nemá jednoduché, protože sama vychovává pětiletého syna. A ten se teď navíc začal ptát po svém tátovi. 

Madeline je velká parádnice a přitom neřízená střela. Momentálně jí ztrpčuje život její exmanžel: po letech si zničehonic vzpomněl, že by se mohl taky podílet na výchově jejich společné dcery. 

Celeste je věčně zasněná, poněkud vynervovaná místní kráska. Co ji ale může trápit, když má tak hodného, hříšně bohatého manžela a přepychový dům? Snad jen ta jejich dvojčata jsou občas na zabití. 

Každá z nich je úplně jiná, a přesto jsou nejlepší kamarádky. Jsou však k sobě skutečně upřímné? Vždyť i drobné lži a polopravdy můžou časem vyústit v obrovskou tragédii. 

Román světově úspěšné autorky bestselleru Manželovo tajemství je příběhem tří matek, jimž se jejich na pohled všední životy krůček za krůčkem nebezpečně vymykají z rukou."

Pravda, z anotace jsem si příběh i "drobné lži a polopravdy ústící v obrovskou tragédii" představovala kapánek jinak, ale každopádně nezklamala. Tři ženy se stejně starými dětmi, jejich různorodé životy, rodiny, historie. Každá jiná, ale všechny se s něčím perou. A něco tají. Před okolím, ale hlavně samy před sebou...

Mám ráda, když mi knížka sedne hned od začátku. Příběh je velmi chytře vystavěný, líbilo se mi postupné rozkrývání událostí, propojování souvislostí, využívání zdánlivých maličkostí... Hned v první kapitole zjistíme, že se na školním večírku stala vražda, ale od druhé kapitoly se vracíme v čase několik měsíců před onu tragickou událost. A sledujeme, co k tomu vlastně vedlo. Až do konce není vůbec zřejmé, kdo je oběť. Nebo vrah. Postupně jsem si tvořila teorie, která s další kapitolou (zase) padla. Navíc na konci (někde i na začátku) každé kapitoly najdeme výpovědi různých osob z policejního vyšetřování. Nejdřív jsou to jen náladu dotvářející anonymní věty, ale později, když už všechny postavy známe víc a víme víc o okolnostech, tak tvoří velice chytrou další vrstvu celého příběhu. A samozřejmě kromě pozoruhodné stavby má knížka i velmi dobře napsané postavy. Zejména tři ústřední ženy jsou každá jiná, ale všechny velmi uvěřitelné a do každé z nich se dá velmi dobře vcítit.

Velmi strhující a napínavé čtivo - druhou polovinou knihy jsem doslova prosprintovala za jediný večer, jednoduše jsem ji nevydržela nedočíst. A to je velmi dobrá vizitka. Na pět to u mě úplně není, ale rozhodně je to lepší čtyřhvězdička. Určitě si od stejné autorky ještě ráda něco přečtu. 4/5

Forma: CZ
Vydáno: Ikar 2015
Stran: 440
Přečteno za: 12 dnů



sobota 2. ledna 2016

Prosinec 2015

Prosinec připomínající počasím spíš brzké jaro, bez sněhu a zimních radovánek. Ale vánoce byly, stejně jako poslední hradovýlety, tak je pořád na co koukat...

Prosinec 2015