sobota 31. října 2015

Cecelia Ahern: Kdybys mě teď viděla

Asi už jsem si pro letošek vyčerpala příděl dobrých knížek, jinak si to neumím vysvětlit... :) Ok, přiznávám, je to ze stejné sady nákupů na slepo jako poslední fakír, tak se není čemu divit. Už podruhé jsem se poučila, že se nedá soudit jen podle anotace...

"On je neviditelný. Ona nevěří na lásku. Mohlo by jim to spolu vyjít? Od chvíle, co Ivan uviděl Elizabeth poprvé, miloval ji celým svým srdcem. Přeje si jen jediné – být navěky součástí jejího života. Sedává s ní v obýváku u televize, radí jí s výběrem barev při práci v designérském studiu, jemně svou lásku hladí po spáncích, než usne. Elizabeth však o ničem z toho neví – Ivan je totiž neviditelný kamarád jejího adoptovaného synovce Luka. Není ale ani v nejmenším vymyšlený! K smrti rád jí kuře a olivy, jeho oblíbená barva je modrá a má neobyčejný cit pro zklamané a zlomené dětské duše. Ivan takovým dětem pomáhá najít v sobě odvahu a neztratit se ve světě dospělých."

Samozřejmě ta anotace nemůže úplně kecat, ale přece jen to umí napsat, aby to vypadalo líp. Problém totiž nebyl ani tak v neviditelném Ivanovi, jako spíš v Elizabeth. Jako hlavní postava mi absolutně nepřišla sympatická a moc jsem si nedovedla představit, čím tak asi Ivana mohla ohromit - obzvlášť když beru v úvahu její chování k Lukovi. Chladná osoba plná traumat, studená a tvrdá. Jo, neměla to lehký, chápu, ale to ve mně na dlouho sympatie teda neudrží... Ano, líbil se mi Ivanův styl probouzení jiných stránek Elizabethiny osobnosti, jak nic nebylo nemožné. Třeba taková scéna s Jinny Joe. Nicméně všechno pak vzápětí zase zabil pan otec na farmě, který byl celý svůj život uzavřený a nedůtklivý, jen na posledních pět stránek se najednou stane Elizabethiným parťákem. Nevím, no, ale tohle mi přišlo hodně přerůžovělý. A naproti tomu celá linie se Saoirse vyšumělá do prázdna. A závěrečný "hepáč", i když samozřejmě bez Ivana - přece jen je třeba zůstat v tom reálném světě...

Nápad (vztah s protějškem, který ostatní nevidí) originální, ale provedení slabší. A na můj vkus málo romance. Tři z pěti, a to jen za ten vcelku originální nápad, jinak je to spíš slabší trojka...

Forma: ebook CZ
Vydáno: Motto 2015
Stran: 318
Přečteno za: 4 dny



pondělí 19. října 2015

Romain Puértolas: Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY

Po Fangirl jsem sáhla po prvním ebooku, co mi přišel pod ruku. Tak došlo na "fakíra", co mi v adresáři strašil už delší dobu. Někdy před rokem jsem ho koupila (v akci) úplně na slepo - zaujal mě přebal a následně i anotace, tak jsem do toho šla...

"Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEA je bláznivým a hořkosměšným dobrodružstvím Inda ze zapadlé provincie, jenž se vypravil do Paříže, aby si v nákupním řetězci IKEA v akci zakoupil speciální postel s hřeby. V kapse má jednu falešnou stoeurovou bankovku a na nose sluneční brýle – oba předměty sehrají velice důležitou roli v jeho dalším životě: první mu na paty pověsí mstivého taxikáře, druhý mu do cesty přivede osudovou lásku, a to vše během několika hodin. Poté začíná jeho nedobrovolná a neuvěřitelná cesta čtyřmi kouty Evropy a Libyí, zprvu ve skříni z IKEA, poté kamionem, letadlem, horkovzdušným balonem i lodí. Absurdním humorem vyprávění probleskuje tvrdá realita: každodenní boj ilegálních migrantů, kteří jsou skutečnými dobrodruhy dneška."

...mno. A příště už to teda asi neudělám, tohle byl hodně špatnej kup. A upřímně nechápu, jak to mohl být ve Francii bestseller, ale ok, asi otázka vkusu. Největší plus knížky bylo to, že byla krátká*. Příběh ne nezajímavý, ale vcelku bez problémů předvídatelný, zápletka velmi mdlá, ovšem asi nejhorší byla titulní postava. Moje sympatie si teda nezískala. A to ani po svém osvíceném přerodu z podvodníka v čistou duši pomáhající ostatním. Navíc je to celé protknuto rádoby-vtipnými zkomoleninami indických jmen (titulní postava se příjmením jmenuje Krávalpindí). První dvě, tři pobaví, ale po dvacáté už to fakt neberu. Netuším, nakolik domělou vtipnost celé knížky limituje český překlad, ale upřímně řečeno nemyslím, že by to byl ve francouzštině o moc větší zázrak.

Za mě rozhodně nejslabší knížka za hodně dlouhou dobu (minimálně za celý letošní rok rozhodně) a šlápnutí vedle. Příště si dám při výběru větší pozor - nebo se minimálně kouknu na hodnocení na Goodreads. Dvě z pěti.

Forma: ebook CZ
Vydáno: Argo 2014
Stran: 212
Přečteno za: 5 dní




* dočítala jsem během dítětem problité noci, kdy jsem čekala na další sérii kňourání a zvracení - na to to bylo vcelku ideální... (sorry za TMI) :D

čtvrtek 15. října 2015

Marťan


Po nedávné (loňské/předloňské, už fakt nevím) Gravitaci je tu další vesmírný film. Trailer mě zaujal, tak jsem šla. Nakonec sama (super!), nakonec na 3D (slabší, fakt to nemám ráda, brejle mě prudí a výsledek mi za to prostě nestojí). Mimo jiné se chystám i na úspěšnou knižní předlohu filmu - napůl oslavována, napůl zatracována, tak uvidíme...

Začínáme na Marsu, posádka plní standardní plán své mise - zkoumají, bádají, sbírají vzorky a do toho se slovně pošťuchují - asi jako libovolní kolgové v práci. Pohodička, idylka. A je jasný, že se to zvrtne. Přichází extrémně silná písečná bouře, kdy astronaut Mark Watney, naše hlavní postava, dostává ránu ulomenou anténou (satelitem, prostě čímsi) a odhodí ho to neznámo kam. Na senzorech není žádná známka života, loď se nebezpečně naklání, velitelka nakonec nařizuje ukončení mise a start. Opouštějí Rudou planetu s tím, že Mark je mrtvý...

...což on ale není. Probouzí se napůl pohřben v písku, vážně zraněný a s nedostatkem kyslíku. Ano, teoreticky už zde by film klidně mohl končit. Ale Mark zvládne dojít až do HUBu (= základna). Dobře ví, že je sám a že se musí sám zachránit. Vyloví si z břicha úlomky antény, co ho propíchly, sám se zašije. A začne přemýšlet. Pořizuje první deníkový videozáznam a shrnuje všechny možné způsoby, jak může umřít. A že jich není málo. Bezpečný úkryt, vzduch, voda, jídlo - všechno může být problém. Navíc potřebuje dát vědět na Zem, že přežil a potřebuje zachránit. Nevzdává se, přemýšlí, plánuje, snaží se vyřešit jeden problém za druhým. Sice je to občas metoda pokus-omyl, ale ve finále si úspěšně vyrobí vodu a vypěstuje brambory. Má tak podle plánu dostatek stravy na dobu, než přiletí za dva roky další mise na Mars.

A pokračuje dál. Experimentuje s vozítkem, plánuje, jak prodloužit jeho dojezd. Topí si plutoniem. Vyhrabává Pathfinder... Mezitím se na Zemi hádají vysoce postavení muži v NASA, kdy má na Mars odstartovat další mise. A v této souvislosti v podstatě náhodou pomocí satelitního snímkování zjišťují, že se na základně pohybují objekty. Aneb že Mark nejspíš přežil. A co teď - podle pozemských propočtů stejně velmi pravděpodobně brzy zemře. Přesto když zjistí, že vyhrabal Pathfinder, jsou schopní s Markem navázat kontakt. Později i komunikovat. Pomůžou mu hacknout počítač v roveru a začít vyloženě chatovat. Konečně se o Markovi dozvídají i jeho kolegové z mise - tou dobou orbitující v lodi Hermes - zatím jim NASA jeho přežití tajila.

Všechno vypadá téměř idylicky - k vypuštění se chystá zásobovací sonda, je připravena regulérní záchranná mise. V tom přichází (samozřejmě) další katastrofa - nevydrží plášť HUBu a vybuchuje jedna vstupní přetlaková komora. Kromě zraněného Marka (lepící páska v akci) je hlavní tragédií naprosté zničení jeho bramborového pole - všechny rostliny sežehla mrazivá atmosféra. Mark je opět bez zásob a bez útočiště. Začíná znovu. Provizorně opravuje HUB (lepící páska spasí vše!) a šetří jídlem. A další trága - v NASA jim nevyjde velmi narychlo nachystaný start zásobovacího modulu (naštěstí se vzápětí s možnou pomocí nabídnou Čínani). Každopádně to opět vypadá, že je Markova smrt na Marsu nevyhnutelná. A zase se objeví možné řešení - Marka by mohl zachránit přímo Hermes. Nejvyšší šéf NASA je proti, ale díky drobnému spiknutí letového šéfa a posádky se tento plán nakonec i přesto uskuteční. Poslední sada komplikací s Markovým odletem z planety a jeho přiblížení se k lodi. A happy-end. Jak jinak. A pár záběrů stylu x let poté. A titulky.

Velmi dobrý film, vtáhl mě, bavil... Matt hrál skvěle, dokonalé mi přišlo i prostředí, celá ta rudá pustina. Příběh byl vcelku pochopitelně dost předvídatelný, ale nevadilo mi to. Rozhodně další z vesmírných filmů, které mě - ač jsem si to nikdy přímo neuvědomila - fascinují.

Hodnocení: 100%
Film: Marťan (The Martian)
Režie: Ridley Scott
Shlédnuto: 14.10.2015 v Cinestaru HK

sobota 10. října 2015

Rainbow Rowell: Fangirl

Z několika stran jsem o ní v poslední době slyšela. A vzhledem k tomu, že autorčin poslední počin jsem tu začátkem roku vynášela do nebe, nenechala jsem si ujít ani Fangirl (díky za půjčení, pet!)

"Ačkoli jsou až na fyzickou podobu každá úplně jiná, Cath odjakživa sdílela se svým dvojčetem Wren všechno: oblečení, trápení s rodiči i vášeň pro knížky o mladém kouzelníkovi Simonu Snowovi. Jenomže teď obě nastupují na vysokou školu a Wren poprvé nechala Cath na holičkách – nechce s ní bydlet na koleji. 

Potíž je v tom, že Cath na rozdíl od sestry není právě společensky zdatná. Jejím přirozeným prostředím je internet, kde se nemusí nikomu dívat z očí do očí a kde tisíce fanoušků nadšeně čtou její povídky ze světa Simona Snowa. A to je svět na hony vzdálený bludišti školních budov, v němž číhají nástrahy v podobě všech možných fobií, děsivých spolubydlících s neodbytnými kamarády a profesorek tvůrčího psaní, které o fanfikcích nechtějí ani slyšet. 

Co ale Cath zbývá než zachovat klid a nedat se?"

Nečetlo se to špatně - na to, kolik to bylo stránek, to šlo rychle. Ovšem zpětně mi přijde, že by knížka mohla být klidně poloviční, zredukování nadbytečných motivů by jí dle mého dost prospělo. A byť jsem Cath s Levim fandila (pochopitelně :)), tak mi přišlo, že se autorka na konci až příliš soustředila na ústřední dvojici a pozapomněla uzavřít i další linie či motivy. Otec a jeho duševní zdraví, Wren, Wrenin vztah s Courtney, Wrenin vztah k alkoholu,  Laura, jako by na konci bylo vlastně úplně jedno, jak to s nimi dopadne/půjde dál - hlavně že má Cath Leviho.

No, a pak je tu celá ta věc s fanfikcemi, se Simonem Snowem (= milión pseuudodkazů na HP svět). Upřímně, moc jsem nepochopila nutnost protkávat děj příběhu úryvky z Cathiných fanfikcí, když s příběhem nesouvisely a nijak jej dál neposouvaly. Chápu, že měly ilustrovat Cathin svět a sílu tvůrčího ducha, ale popravdě to byly ty nejmíň zajímavé a zábavné kousky textu. I o banalitách z jídelny jsem četla radši.

Ono to teď vypadá, že jsem to dost zdrbla a jenom kritizuju. Rozhodně nemůžu knížce upřít čtivost, neotřelou hlavní hrdinku (byť mi její uzavřenost přišla občas až extrémní a nezdravá) a obecně sympatické postavy (Reagan, Levi, Piperová). Jen mi po dočtení těch 456 stránek přišlo, že příběh tak nějak vyšuměl do prázdna. Škoda.

Je to tak na tři a půl. A už hrozně dlouho tu dumám, jestli se spíš přiklonit ke trojce nebo ke čtyřce... po zralé úvaze a srovnávacím zhodnocení to jsou tři z pěti (lepší tři, ale čtyřková knížka to pro mě nebyla).

Forma: CZ
Vydáno: Yoli 2015
Stran: 456
Přečteno za: 7 dní


pátek 9. října 2015

Pocket Letters IX.

Dva poslední pocket lettery z přelomu září a října. To jsem se totiž zase jednou neudržela a koupila si balík Tchibo papírů - a teda i přes záplavu růžové jsem nelitovala ani na okamžik, jsou fakt úžasný a výborně se kombinují. Takže růžovo modrý PL byl pro Sheryll, už druhý. Poprvé tak zkouším dlouhodobější dopisování skrz pocket-lettery, uvidím, jak to bude fungovat. Druhý PL měl být rozhodně nerůžový a hlavně soví, tak jsem z Tchibo balíku v pohodě využila i ty nerůžové vzory. Navíc ty ladící washi pásky, fakt radost. <3


Link na Pocket Letter Pals.

pondělí 5. října 2015

Září 2015

Začala škola, školka, práce, zkrátka povinnosti. A přišla první vlna nemocí, víc než polovinu měsíce jsme na střídačku nemocný, což je dost ubíjející. Ale nedá se. Takže fotek o něco míň než obvykle, ono se toho moc zajímavýho dít nestihlo...

Září ve fotkách zde:

Září 2015

neděle 4. října 2015

Rodinná neděle v areálu Mladé Buky

Díky informačnímu emailu od Rodinných pasů se ke mně před časem dostala informace, že se v Mladých Bukách koná rodinná neděle, kde se dá svézt na bobové dráze, zablbnout na trampolínách a tak. Vypadalo to zajímavě, ani leták napsaný Comic Sansem mě neodradil, počasí vyšlo skvěle, tak jsem po obědě naložila Mišáka - nemocnou část rodiny nechali doma - a jeli jsme.
O půl druhé nebyl ještě nikde nikdo, tak jsme se na bobovou dráhu dostali naprosto bez fronty mezi prvními. Mišák měl chudák před první jízdou docela nervy, až se klepal, ale dolů dorazil naprosto nadšený. Když zjistil, že máme díky kouzelným růžovým náramkům vstup volný, vypadalo to, že se ujezdíme k smrti. Ale už třetí jízdu se nám stalo, že jsme dojížděli pomalejší a míň odvážný jezdce a museli dost brzdit, tak jsme pak vyhlásili bobovací zastávku a vyrazili obhlídnout i Baldův svět. Houpačky, průlezky, trampolíny, nakonec nejvíc zaujalo vodní hřiště - korýtka s vodou, stavidla, mlýnky, pouštění velké vody - to se Míšovi líbilo. Ovšem největším zážitkem byla pořád bobová dráha - nakonec jsme neodolali a ještě dvakrát si ji sjeli. Výborný adrenalin. <3



P.S. Jinak u mě platí automatická asociace Mladé Buky = nat. S tou to tentokrát teda nevyšlo, ale když už jsme byli na cestě zpátky domů, tak najednou v nedalekých kolemjdoucích zaregistruju známé osoby. Než mi docvakne, kdo to je, ujedu dalších pár metrů. Ale pak mi to nedá, obhlídnu cestu (prázdná), tak zacouvám až k nim. Protože vím, že by mě to zpětně mrzelo, kdybych si tuhle šanci nechala ujít. Přijde mi, že je znám, ale vlastně se naživo vidíme poprvý. Cassidy a Tom. Pár vět a zase jedem. Zpětně mě ještě zamrzí, že jsme si neudělali fotku. Ale co už, třeba zase někdy... :)

sobota 3. října 2015

Fredrik Backman: Babička pozdravuje a omlouvá se

Ok, tak po měsíci jsem zase dočetla knížku. Po vynikající knížce Muž jménem Ove jsem neodolala a pokračovala dalším dílem stejného autora. Byť mě varovali...

Samozřejmě že jsem nečekala, že to bude stejné. Ale přesto mě velmi (nemile) překvapilo, jak dlouho mi trvalo se do Babičky začíst. Pomalejší start jsem očekávala, ale že mě to ještě ani v půlce nebude nijak závratně bavit, to jsem fakt nečekala. Problém je ovšem v tom, jak je Fredrik Backman geniální. Kdo vydrží až do poslední čtvrtiny, je odměněn naprosto velkolepě - najednou chápe smysl, najednou se vše propojí, najednou vše zapadne přesně tam, kam má.

"Else je sedm, vlastně skoro osm. Její babičce je sedmdesát sedm, vlastně skoro sedmdesát osm. O Else dospělí říkají, že je na svůj věk vyspělá, ale ve skutečnosti jim připadá otravná. O babičce tvrdí, že je ohromně čilá, i když tím myslí, že jim přijde bláznivá.

Elsa je jiná než ostatní. Nemá jiné kamarády než babičku, ale jí to nevadí. Babička jí totiž vypráví úžasné příběhy o kouzelné říši, kde není normální nikdo a nic a být jiný je tam největší výhodou.

Jenže i v nejkrásnějších pohádkách se občas objeví zlý drak a do boje proti nepříteli se musí Elsa vydat úplně sama. Má totiž doručit tajemný dopis a adresátovi vyřídit, že se babička omlouvá a pozdravuje. Netuší, že v rukou drží klíč k největšímu a nejdůležitějšímu dobrodružství, které se kdy v říši fantazie odehrálo.
"

Příběh vypráví Elsa a je poměrně osvěžující dívat se na svět dětskou optikou, byť je její pohled kapku dospělejší než bývá zvykem. Glosuje, komentuje, přemýšlí, hodně ví a hodně. A pak tu máme ještě babičkou vymyšlený pohádkový svět, kde sice nic není, jako v jiných pohádkách, ale zato se pohádkové postavy nápadně podobají těm reálným. A tak spolu s Elsou hrajeme babiččinu honbu za pokladem, to poslední, co babička pro Elsu nachystala.

Všechny postavy, které zpočátku nějak působí, už jsou na konci osoby se svým příběhem a osobitými důvody ke svému chování. Bláznivá a praštěná babička se ukáže být možná špatnou matkou, ale zato zachránkyní mnoha životů; postupně zjistíme, že třeba ani hašteřivá ("babyzna") Brit-Marie za sebou nemá právě snadný život. Podobně jako v Ovem se na postavy příběhu díváme úplně jinak na konci, kdy všem těm podivínským postavám - jako v Ovem - fandíme. Zase krásný, mile lidský a dokonale domyšlený a neuvěřitelně originálně vystavěný příběh (tímto se skláním před stylem psaní pana Backmana, geniální hlava!), jen prostě ně tak úžasný, jako Ove.

Za ten začátek dlouhý jako dvacet pohádkových věčností jsou to "jen"čtyři z pěti, na Oveho to nemá. Ale autor je veliký machr a bez mrknutí oka odpřisáhnu, že s radostí přečtu cokoliv, co napíše.


Forma: CZ
Vydáno: Host 2014
Stran: 424
Přečteno za: 37 dnů




Str. 378 (údajně z divadelní hry Doktor Glas): „Člověk si přeje být milován. Nesplní-li se mu to, chce být obdivován, a nesplní-li se mu ani to, chce být obáván, v dalším případě nenáviděn a proklínán. Člověk touží zanechat v lidech nějaký pocit, duše se bojí prázdnoty, chce kontakt za každou cenu.“