úterý 30. června 2015

Slané cuketové muffiny

Dříve cuketový nákyp. Možno obojí... Prapůvodní recept je totiž od FatMumSlim - slibuje jednoduchý a chutný cuketový řez. Zkusila jsem ho s lehkými modifikacemi dvakrát, ale pořád jsem měla problém s propečením. I když byl nákyp (jak jsem výtvoru začala říkat) poměrně nízký, stejně mi pořád přišel uvnitř ne zcela dopečený, ať jsem prodlužovala dobu pečení nebo podruhé zkusila vyrobit hustší těsto - vyobrazení na FMS se to fakt nepodobalo ani vzdáleně... :D
Tak se mi nakonec nejvíc osvědčilo šoupnout celej slavnej nákyp do muffinovejch košíčků (oblíbené řešení veškerých zložitostí s pečením koláčů - cokoliv v muffinové formě je dobrý :D). A jsou z toho slané cuketové muffiny.

Recept:
* větší cuketa - nastrouhaná
* slanina - nakrájená na kostičky
* půl hrnku nastrouhaného sýra (nebo prostě koupený balený) - uzený, cheddar, něco výraznějšího
* 2 vejce
* půl hrnku polohrubé mouky
* prášek do pečiva
* sůl, pepř, (případně ještě majoránka, česnek - podle chuti)

Postup:
- troubu zapnout na 180°C
- formu vyložit muffinovými košíčky
- rychle opéct slaninu (cca 3-4 minuty) - tento krok možno přeskočit, jde to i tak
- v míse smíchat nastrouhanou cuketu, sýr, vejce, mouku, prášek do pečiva a slaninu; osolit a okořenit dle chuti
- nalít do připravených košíčků a péct cca 30 minut

Nevypadají sice nejfotogeničtěji, ale jsou výborné teplé i za studena - vyzkoušeno na pikniku za vás... :)

Poprvé - těsto v kulaté formě Nákyp v řezu Muffinová verze Muffiny zblízka


* * *
Thank you for the inspiration, Chantelle! The original receipe from FatMumSlim with beautiful photos can be found here: http://fatmumslim.com.au/quick-easy-zucchini-slice/

úterý 23. června 2015

Alena Mornštajnová: Hotýlek

Když jsem viděla, že vyšla nová Mornštajnová, moc jsem neváhala (i přesto, že jsem měla v zásobě knížek ke čtení až dost) a koupila. Její Slepá mapa se mi líbila hodně a doufala jsem, že ani Hotýlek nezklame. A nezklamal...
(Mimochodem, letos, šestnáctá knížka z plánovaných čtyřiadvaceti - úplně se překonávám...)

"Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí.

Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš párům za protektorátu, a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy se odehrávaly v rodině majitele a posléze správce.

Po velmi úspěšném románu Slepá mapa popisujícím dramatické životní osudy tří generací žen se v nové knize autorka věnuje především postavě jediné: Leopoldovu vnukovi Václavu Mánesovi, který převzal vedení podniku v šedesátých letech. Václav je muž bez vlastností, jasných názorů i charakteru, což mu umožňuje obratně proplouvat komunistickým režimem a držet rodinný podnik stále pohromadě, má však zničující vliv na vztahy v rodině i životy lidí, kteří se ocitnou v jeho blízkosti. Mornštajnová popisuje a vysvětluje Václavovy skutky tak obratně, že se teprve na konci knihy zděsíme, komu jsme to vlastně po celou dobu drželi palce."

Pro jednou se moc neztotožňuji s anotací - na konci knihy jsem se fakt nezděsila a ani zničující vliv bych Václavovi nepřipisovala, takový je holt někdy život. Zato mě na konci dostalo, jak umí autorka skvěle pracovat se čtenářem. Na začátku, když se dočteme o Václavově smrti, jsou pro nás tři ženské postavy, které se v souvislosti s tím v první kapitole objeví, jen pouhými jmény. Kdežto na konci, když se po třech stech stránkách nabitých lidskými osudy (Václava, jeho rodičů, prarodičů, sester, nevlastního bratra, blízkých žen a později jeho dětí) vrátíte k první kapitole, dojdou vám všechny souvislosti a vše se propojí...

Je to úžasně čtivá sága, přehlídka lidských osudů, kde najdete skoro všechno, na co si vzpomenete (ano, i útěk k cirkusu :)) a přitom působí příběhy velmi přirozeně a uvěřitelně. O osudech lidí rozhodují maličkosti, pár slov nebo jeden okamžik, vše má své důsledky. Stejně jako ve Slepé mapě, i tady se vše odehrává na pozadí historických událostí - zasáhne válka, nástup komunismu i pražské jaro - do toho se lidé kolem venkovského hotýlku milují i nenávidí, rodí, dospívají, stárnou i umírají.

Vím, že je to detail, ale hrozně moc se mi líbilo uvození jednotlivých kapitol kouskem Seifertovy Písně o rodné zemi - básničku si pamatuju ještě ze školy a fascinovalo mě, jak autorka dokázala rozčlenit knihu tak, aby ty verše byly chronologicky a navíc se opravdu vázaly k ději a odpovídaly vyznění kapitol. Geniální.

Je to strhující čtení, velmi příjemně napsané a velmi zručně rozdělené do kapitol - některé věci autorka záměrně jen nakousne, aby se k nim později vrátila zase s jinými souvislostmi. Radost číst. Rozhodně si od Aleny Mornštajnové nenechám nic dalšího ujít... Za mě čtyři a něco - do úplně dokonalé srdcovky chybělo málo - zaokrouhleno na čtyři z pěti.

Forma: ebook CZ
Vydáno: Host 2015
Stran: 320
Přečteno za: 8 dnů



sobota 20. června 2015

Poděkování do školky - Thank you cards

No, školní rok se pomalu chýlí ke konci a blíží se den, kdy půjde Míša do školky naposledy. Myslím, že po čtyřech letech tam strávených si od něj(nás) všechny učitelky i provozní, které Mišák neustále obšťastňuje svým žvaněním, zaslouží pořádné poděkování. Jak už to tak v moderní době chodí, inspiraci jsem hledala na Pinterestu - pořád jsem měla představu vyrobit něco, s čím by mi Míša mohl aspoň trochu pomáhat. Nakonec jsem objevila tohle, což mě přivedlo k vlastní české adaptaci. Sehnala jsem si knoflíky, barevné papíry, stužky a razítko "Velké díky" a pustila jsem se do toho. Myslela jsem původně, že nechám Míšu lepit ty knoflíky, ale nakonec jsem z nedostatku jiného lepícího materiálu používala vteřinové lepidlo, tak to moc nepřicházelo v úvahu - nakonec mi pomohl aspoň razítkovat a celkově odborně dohlížel. :)

Nejdřív jsem si udělala na bílý papír knoflíkové polotovary (stonky je dobré namalovat předem), ostužkovala, orazítkovala a nechala všechno zaschnout...

...a pak jsem bílé kartičky nakombinovala na barevné podklady a pak na připravená přání. Se svou systematičností jsem si dala pozor, aby se žádné kytičky ani barevné kombinace papírů neopakovaly (slušná úchylka, vím :D).


Z výsledných přání mám fakt radost, vypadají pěkně a vesele, tak doufám, že se ve školce budou líbit... :)


neděle 14. června 2015

Wildwood Crushbook se plní...

Wildwood Crushbook, dvojstrana 5-6: Kobrštejn


Wildwood Crushbook, dvojstrana 7-8: Rabštejn


Wildwood Crushbook, dvojstrana 9-10: Vlakovýlet z Litic na Potštejn




Link: My Crush™ Wildwood Book

sobota 13. června 2015

Carol Rifka Brunt: Řekni vlkům, že jsem doma

Patnáctá knížka, kterou jsem letos přečetla... Nalákala mě zejména na anotaci a taky na vysoké hodnocení od Phoe.

Mimořádný literární debut, působivý příběh o smutku a dvou osamělých lidech, kteří znovu objeví lásku i radost ze života. Pouhou shodou náhod se stanou blízkými přáteli, aby posléze zjistili, že člověk někdy neví, koho ztratil, dokud ho „nenajde“. 

"Píše se rok 1987 a June Elbusová má čtrnáct let. Je uzavřená a nedůvěřivá, těžko se jen tak s někým spřátelí, nedokáže vyjít ani se svou starší sestrou. Na celém světě existuje pouze jediný člověk, který jí opravdu rozumí – strýc Finn, uznávaný malíř, její důvěrník a nejlepší kamarád. Jenomže Finn zemře na záhadnou nemoc, jejíž jméno Juneina matka dokáže vyslovit jen šeptem, a dívčin svět se převrátí vzhůru nohama. 


Román je především příběhem o tom, jak dospět, najít vlastní identitu a vyrovnat se nejen s nejrůznějšími nečekanými situacemi, ale i bolestí a ztrátami, které přináší život. Přečtěte si, co se stane, když se zamilujete do někoho, do koho byste se zamilovat neměli. Pochopíte, že žárlivost a pocity viny dokáží zničit i to nejpevnější přátelství a někdy mají ty nejtragičtější následky. "

Výborný rozjezd, asi tak do poloviny jsem knížku vyloženě hltala. June je velmi netypickou teenagerkou (touží po tom stát se sokolnicí, miluje středověka toulání po lese) s velmi netypickým vztahem ke svému strýci Finnovi (její jediný kamarád a nejbližší člověk, který jí dokonale rozumí), ale zato velmi typickým okolím (se starší sestrou zrovna moc nevychází a rodiče jsou věčně v práci). Finn ale umírá na AIDS a právě tehdy příběh začíná. June se složitě vyrovnává s Finnovou smrtí, ale velmi překvapivě jí v tom pomůže Toby, Finnův přítel, o kterém June dosud neměla ani tušení.

Nechci víc prozrazovat děj, ale byla to jedna z nejlepších knížek s dospívající hrdinkou, co jsem četla. June je zároveň dětinská a zároveň dospělá. Srovnává se se smrtí, smutkem, hněvem, s pocitem viny, se sestřinou zradou, objevuje sílu přátelství, odvahu, smíření i pochyby, přemýšlí o smyslu života a zase o smrti... Pozoruhodná knížka. Knížka, ve které jedna z postav umře na AIDS a přitom to není to nejzásadnější - je to jen prvotní událost vedoucí k dalším, východisko k Juninu seznámení s Tobym...

/To je zase tak upocené hodnocení... Vůbec se mi nedaří vystihnout to, čím byla pozoruhodná. :( Tak jednoduše - je to prostě nesmírně zajímavá knížka, přečtěte si ji! Jen upozorňuju, že je smutná (co byste čekali, že...).

Za mě by byl začátek na pět hvězdiček, ale druhá polovina mi pak přišla už kapku pomalejší a rozvleklejší, takže nakonec čtyři z pěti.


Forma: ebook CZ
Vydáno: Jota 2014
Stran: 424
Přečteno za: 19 dnů


čtvrtek 11. června 2015

úterý 9. června 2015

Mé rukodělné pondělí aneb Přání z ručního papíru

Minulé pondělí jsem ráno vyprovodila Mišáka na školu v přírodě a těšila se na pohodový jednodítěcí týden*. Přes Matýskovo polední spaní jsem si (konečně) sedla k tvořivé sadě z Ručních papíren ve Velkých Losinách, kterou jsem dostala od Koalixe k vánocům. Sady vypadají různě, liší se jednak vybranou barvou papíru a pak složením ozdob. Ta moje, s tmavě zeleným papírem, vypadá nějak takhle (blbá fotka, vím), některé další varianty najdete případně na stránkách papíren (např. zde). Pro inspiraci jsem si prošla hotová přání, která prodávají tamtéž a pustila se do toho. Nakonec z toho vylezly tyto čtyři výtvory:



Pátý jsem bohužel musela zavrhnout - zjistila jsem, že ne každá myšlenka je pro sušené a vylisované květiny vhodná. To, co původně mělo vypadat jako kytice sušených květin, vypadalo ve finále spíš jako jejich hřbitov. Rozhodně tu platí, že míň je víc. Trochu mě mrzelo, že jsem měla ve své sadě jen samé kytky a žádné lístky, ale na druhou stranu chápu, že na zelený podklad nejsou zelené lístky zrovna terno... Ani jsem nebyla s to dostat tam nějak vkusně ty mašličky nebo papírová srdíčka, ale ty se zase vcelku bez problémů dají využít třeba i na obálky nebo do dárkových balení.

Každopádně sada je to krásná, ruční papír je luxusní (obzvlášť v té zelené), práce s ním je příjemná (se sušenými květinami už je to horší, ale to snad asi překvapí málokoho, počítám :)) a byť ze mě srdcovej "přáníčkář" asi nebude, tak jsem si aspoň vyzkoušela zase něco trochu jiného. Jen houšť! :)


P.S. První přání jsem minulý týden rovnou využila - poslala jsem ho svojí mamce k narozeninám (už přišlo, radost udělalo :)) - ale tak pro pořádek ještě jednou: Všechno nejlepší, matičko! ;)

-------------------------------------
*Ano, pochopitelně to nakonec dopadlo úplně jinak - hned ten večer jsme si pro něj jeli a z pohodového týdne byl týden silně nepohodový. Tak už to chodí, no... :)

čtvrtek 4. června 2015

Pod zem aneb Bozkovské dolomitové jeskyně

Poté, co se kvůli zlobivýmu palci musel Míša vrátit ze škol(k)y v přírodě předčasně, padla nám s Koalixem i plánovaná Plzeň. Tak jsme v práci již domluvené volno využili na netradičně čtvrteční výlet. Tentokrát žádný hrad, ale jeskyně. Jednak kvůli vedrům - abychom se trochu zchladili, druhak kvůli Míšovi, co se zafačovanou nohou moc turistovat nemohl (ne že by mu to nějak bránilo ve vymýšlení a provádění blbin).


Přijeli jsme do Bozkova, došli kilák z parkoviště ke vchodu do jeskyní - cestou jsme předběhli minimálně tři výpravy školkových dětí - a koupili si lístek na prohlídku, která začínala až za hodinu (tudíž nás všechny ty dětičky zase pěkně předběhly zpátky :D). Tak jsme si dali svačinu, další čtvrt hodinu zabili v suvenýrech, kdy si Mišák věčnost vybíral kamínek (Matýsek měl jasno hned, bez zaváhání sáhl po tyrkysu, Míša si nakonec vzal hematit - byl z těch malejch největší :D :D), pak si kluci hodnou dobu hráli na starých kolejích na vláček a lítali nahoru a dolů (viz foto), ale pak už byl skoro čas, tak jsme se navlíkli do mikin a bund a vyrazili pod zem. Prohlídka zajímavá, hodně prostor, díky panu průvodci už si možná i budu pamatovat, že stalakTity rostou ze sTropu a stalagMity ze zeMě, ale nejlepší byl podle mého závěrečný jezerní dóm. Oranžově nasvícené skály, nazelenalá voda, ticho, tma, občasné kapání vody - kouzelné místo.

A pak zase na povrch. Blížila se dvanáctá hodina, čili co s obědem. Koalix měl chválabohu výtečný nápad - zajeli jsme si na pizzu do už několikrát prověřené pizzerie v Malé Skále. Z Bozkova to byl kousek, pizza výborná, stejně jako domácí limonády, stoly na terase, vedle hřiště... Ideální řešení. A pak už jen spací cesta zpátky domů, kdy jsem měla neodbytný pocit, že je víkend a divila se, proč je v sobotu ve tři všude takových aut. Pěknej výlet.

P.S. Na památku jsme si domů dovezli plyšovýho netopýra - Koalix ho klukům nepozorovaně koupil a pak nainstaloval do auta. Matýsek si ho okamžitě přivlastnil, v autě s ním usnul, celý odpoledne ho nosil sebou a i teď ho má v posteli. <3