sobota 30. května 2015

Z Litic na Potštejn aneb Bezautový výlet

Už je to zas týden. A tenhle výlet rozhodně stojí za zaznamenání, tak i se zpožděním... :)

Minulý týden jsme se vydali na výlet úplně bez auta - jen vlakem a pěšky. Dlouho jsem neviděla děti tak vykolejené z faktu, že sice jedeme na výlet, ale opravdu doma nenasedáme do auta, a dokonce že jdeme někam pěšky. Tři kilometry na nádraží byly ale jako nic. Lístek na vlak (rovnou zpáteční) a čekání na každý pohyb ručičky v nádražních hodinách. Samotný vlak bez kupéček byl pro kluky překvapením, hodinovou cestu si užili každý po svém - Mates koukal z okna na bagry a parní válce a autobusy a jiný vlaky a fialový náklaďáky a Míša vydržel celou cestu sledovat elektronickou tabuli s ukazatelem příští zastávky. V Liticích jsme vystoupili a vyrazili po červené. Hrad v Liticích jsme tentokrát vynechali - dočetla jsem se, že je pro letošní sezónu uzavřený - překročili jsme Orlici a ponořili se do zelených lesů. Cesta příjemná, počasí na túru tak akorát, jediný stoupák od řeky nahoru na hřbet jsem musela Míšu trochu tahat - moc se mu nechtělo. Ale když se na začátku Brné objevilo hřiště, tak byl hned plný života... Málem srdeční zástavu jsem měla z železničního přejezdu tamtéž - právě v okamžiku (opravdu přesně tehdy když jsem udělala krok přes kolejnici), když jsme šli přes koleje, začaly bimbat a zavírat se závory. Kromě leknutí naštěstí žádné následky - počkali jsme až projede vlak a šli dál k Potštejnu. Z městečka na hrad už jsme to znali, jak je u hradů obvyklé, je to pořád do kopce. A Mišákovi už se teda vůbec nechtělo. Ale došel. Koupili jsme točenou limonádu, pohled a Míša si vyškemral potštejnskou minci na krk. Mates se tam u stolu nějak špatně koordinoval a v jednu chvíli prostě zahučel pod stůl - řev, ale jinak naštěstí nic. Na prohlídku jsme se nechystali, tak jsme zase šli. Vzali jsme to naučnou stezkou kolem hradu, kudy - jak bych přísahala - jsem nikdy v životě nešla (fotky z roku 2003 mě přesvědčily, jak krutě jsem se mýlila), ale popravdě řečeno to bylo jen samá zeleň (a všude šneci) a občas nějaké to zdivo. Zpátky jsme to vzali jiným kusem modré značky a obešli kopec z druhé strany (z neznámého důvodu Mates půl cesty řval) - vyšli jsme u lipové aleje a dalšího krásného hřiště, u kterého děti opět zázračně ožily (důvod Matesova řevu byl objasněn - smrděl na sto honů :D). Už bylo po poledni, pomalu jsme se začali poohlížet, kde se najíme. Nakonec z toho byla nejdřív zmrzka a pak oběd v hotelu Praha - cibulačka/česnečka a halušky pro mě s Koalixem (nacpali jsme se luxusně), řízek s hranolkama pro děti (hranolky jo, s řízkem to bylo horší, no). Na nádraží jsme se pak spíš už jen kutáleli. V nohách pěkných 13 kilometrů (deset z Litic + tři ráno na nádraží), na Míšovi už bylo vidět, že je fest unavenej. Matýsek tolik ne, pochopitelně, tak jsem s ním ještě na nádraží v Potštejně prolezla co se dalo. Hodinová cesta vlakem zpátky, kde bylo vidět, že jet ještě kapku dýl, tak děti (a možná nejenom děti :)) vytuhnou jak šípkový růženky. V HK jsme si pak dali ještě sprint na autobus domů, ale stihli jsme a po takových devíti hodinách bezautového cestování jsme byli doma. Za sebe můžu směle prohlásit, že takovýhle old-timer výlety mají něco do sebe! <3

15-05-23 Potštejn vlakem

středa 27. května 2015

Supportí odpolední sjíždění Orlice

Jinak též zvané SOSO. Týmová akce, letos už šestý ročník. Chtěla jsem jet (a byla jsem zvána) už několikrát, ale nikdy to nevyšlo. Až letos. Na vodě jsem nebyla x let (x=10+) - naposledy s Koalixem na Sázavě, kde jsem utopila brejle. Naštěstí jsem zjistila, že stejně jako jízda na kole se pádlování nezapomíná. S Jirkou jsme se skvěle doplňovali - já byla spolehlivý a poctivě makající háček, on pravda možná krapet líný, ale rozhodně výtečně kormidlující zadák (díky, Jiříčku ;)).

Úvodní společná Prší, ale jedeme Závěr ve Štěnkově Posádka naší lodi

Nafasovali jsme teda taky výborný lodě - stabilní samby - ve kterých neměli problém ani poprvé na lodi jedoucí jedinci (dva šéfy jsme nechali jet spolu :)). Ač to v některých okamžicích bylo jen o chlup, tak se nám nikdo necvakl a rezervní oblečení nebylo třeba. Což bylo dobře, protože počasí nám teda dvakrát nepřálo - sice bylo relativně teplo, ale pršelo celou první polovinu sjezdu, takže i když jsme se nenamočili v řece, tak od deště jsme byli všichni stejně jak myši. Kupodivu pádlování hřálo natolik, že na vodě mi zima ani nebyla, nejhorší byly zastávky.

Úvodní společná Úvodní společná

Řeka byla krásná, meandrující, plná ptáků (koukaly na nás volavky i jeden labuťák ze svého soukromého (labutího) jezírka), občas rychlejší, občas pomalejší, pár peřejí, občas strom přes cestu, taky jsme dali jeden jez, dokonce i kormidlovat jsem si chvíli zkusila... Vodácky vyloženě příjemná zkušenost. Připluli jsme do Štěnkova, vytahali lodě, pádla, vesty a barely a čekali na odvoz. Šokovalo mě, že je osm hodin - na vodě jsme byli celé čtyři hodiny, vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, tipovala bych to tak na dvě. Ale teda těch posledních několik minut, když jsme v mokrých kalhotách/botách čekali na odvoz, bylo asi nejkrušnějších. Rozmrzala jsem pak celou cestu zpátky do Hradce a ten vděk za suchý ponožky, boty a oblečení, to bylo!

Tak doufám, že to nebylo naposled, Orlici zdar! :)

sobota 23. května 2015

Andrzej Sapkowski: Bouřková sezóna

Nemohla jsem se odhodlat ji rozečíst, furt mi tu ležela ve frontě. A nakonec mi o docela trvala, byť teda druhou polovinou jsem nakonec prosvištěla za jediný večer.

"Zaklínač Geralt. Muž, jehož posláním je chránit obyčejné lidi před magicky stvořenými nestvůrami. Mutant, který má za úkol zabíjet nepřirozené bytosti. Používá magická znamení, kouzelné lektvary a chloubu každého zaklínače – dva meče, ocelový a stříbrný. Co se však stane, když Geralt nešťastnou shodou okolností o své meče přijde? Zaklínačské zbraně mají nejen obrovskou hodnotu, ale jejich ztráta je pro majitele zároveň obrovskou potupou. Geralt je musí získat zpátky. Co nejrychleji..."

Přehnaná očekávání? Možná. Nelze nemít přehnaná očekávání, když jde o Geralta... :) Do zaklínačského světa jsem vpadla zpátky bez škobrtnutí, to šlo samo. Přesto mi začátek (a vlastně hlavní zápletka - ztráta mečů) přišel jako kapku kostrbatý. Postupně ke konci ale čím dál lepší, líbily se mi i občasné časové skoky (Nimue, Prorok Lebeda) nebo provázání s ostatními díly ságy (Dussart). Byť nemusím trpaslíky ani jejich specifickou mluvu, tak klobouk dolů před panem překladatelem! Jak se mi zdála násilná úvodní zápletka se ztrátou mečů, tak podobně mi na konci nesedla ani předávací scéna s Tizianou - přišlo mi to všechno tak nějak neuspokojivě dohraný, neuzavřený...
Byla jsem vděčná za dalšího Zaklínače, kterýho není nikdy dost, jen mi přišlo, že je v Bouřkové sezóně Zaklínače málo. Hodně pletich a postav a dialogů a zvratů, ale málo Zaklínače. Hodně klišé a málo do hloubky. Trochu jako by člověk četl místo Sapkowského jen napodobeninu. Nebo fanfiction.

Je mi líto, nad průměr hodnocení nevytáhnu, nepřijde mi, že je čím. Jsem ráda, že jsem si Bouřkovou sezónu přečetla, ale až se mi příště zasteskne po Zaklínači, sáhnu spíš někam jinam... Tři z pěti.

Forma: ebook CZ
Vydáno: Leonardo 2014
Stran: 358
Přečteno za: 30 dnů



Zapomněla jsem ještě přidat odstavec, který mě upřímně pobavil...:

"Zaklínač si povzdechl. Nejednou měl možnost spatřit výsledky bezpečného fungování teleportů, a dokonce už také musel sbírat pozůstatky lidí, kteří teleporty používali. Proto věděl, že prohlášení o absolutně bezpečných teleportech patří do stejné přihrádky, jako tvrzení: můj pejsek nekouše, můj synek je hodný chlapec, ta pečeně je čerstvá, peníze vrátím nejpozději pozítří, v noci jsem spala u kamarádky, leží mi na srdci výhradně dobro vlasti nebo odpovíš jenom na několik otázek a jsi volný."

úterý 19. května 2015

Jeseníky po třech letech

Je to neuvěřitelný, jak to letí. Dny, týdny, roky. Naposled jsme na Rejvízu byli před třemi lety. Jen s Mišákem, já těhotná. A teď už Matěj nosil stejný oblečení, jako Míša posledně...

Začali jsme (po cestě plné mnoha nepříjemných schválností - miliony uzavírek, objížděk, pomalých náklaďáků, neschopných řidičů a pod.) v Rýmařově a vyšlápli si dva a půl kiláku na Strálek. (Mimochodem, hrad je překvapivě pod kopcem, nikoliv na něm :D) Pak zmrzka na náměstí (pan hysteráček měl tentokrát smůlu), archeologické pozůstatky rýmařovské tvrze a potom už směr Jeseník (nákup zásob na ráno, snídaně jsme odmítli :)) a konečně Rejvíz. Za věčného krocení dětí proběhlo vybalení, zabydlení, večeře (= děti snědly jen hranolky. A furt mi upíjely pivo!) a spát.

Na druhý den jsme naplánovali Kobrštejn - asi 4 kiláky, pohodička, jen na ten kopec se vyškrábat. Mates se nesl, ale Mišák musel po svejch a chvílemi se mu teda hodně nechtělo. Nahoře, jakmile si trochu odpočinul, ovšem nesmírně ožil a blbnuli s Matesem příkopy nepříkopy, kopec nekopec. Zatímco do sebe tlačili svačinu, vylezla jsem si ke Kobrštejnu - výhled byl úchvatný. Dolů to pak šlo samo, v zpátky v Rejvízu jsme byli ještě před polednem. Na oběd jsme si zajeli do Jeseníku na pizzu, kluci si po ní dali ještě zmrzku a vyrazili jsme na hřiště. A celkem dlouho tam zůstali neboť jsme čekali na příbuzenstvo, co zrovna bylo v Jeseníku na lezeckých závodech. Nakonec jsme se úspěšně našli, úspěšně se dohromady prošli do centra a úspěšně se zase rozešli - je čekala cesta domů, nás nákup a pak, protože jedno hřiště rozhodně není dost, ještě krátká procházka na rejvízskou ekofarmu. S hřištěm, kozama a palačinkou. :) Večeře, pivo, spát, ráno sbalit a s deštíkem na rozloučenou jsme odjížděli zase domů.

Jeseníky - jaro 2015


Každopádně, ať fotky vypadají jakkoliv idylicky, tak to zas až tak idylická dovolená nebyla - kvůli nejrůznějším nemocem jsme tři měsíce nebyli nikde na  výletě, tak byly děti kapánek divoké a my s Koalixem z toho věčného pacifikování kapánek unavení. Ale přežili jsme.

Rejvíz je pořád krásný a má svoje kouzlo - je pěkný si dát večer pár plzniček přímo "doma" a ráno koukat na Kobrštejn - ale na druhou stranu už je pro nás to jednopokojový ubytování přece jen kapku těsný. Tak radši žádný sliby... (ale stejně myslím, že naposled jsme v Jeseníkách rozhodně nebyli. :))

P.S. A jak to vidí Koalix?


neděle 3. května 2015

Květnový kolotočing

Jako tradičně dorazili do Hradce před prodlouženým víkendem kolotočáři a rozložili se u Flošny. A jako tradičně jsme tam s Míšou nemohli chybět. Vychytali jsme den i čas - bylo pěkně a těsně po poledni tam nebyl žádný tragický nával. Přesto jsem toho po pár jízdách a hodině v tamějším randálu měla dost. Mišák ne, pochopitelně. :D
Každopádně je to drahá sranda - horská dráha (2x50), star flyer (2x50), autodrom (50), pirátská loď (2x50), "cirkus" (v podstatě trojpatrový zábavný hřiště - 60), střelnice (100), nafukovací skluzavka (50), pirát podruhý - sám (50), horská dráha podruhý - sám (50), větrník pro Matýska (25), dva kokosový kmeny domů (50) - suma sumárum 735,-. Masakr, když to srovnám s rokem 2012. Holt doba je zlá... Ale užili jsme si to, Mišák dost a já přežila. :D

15-05-03 kolotoče

sobota 2. května 2015

Rabštejn, ten jesenický

Není to tak dávno, co jsme se vrátili z víkendové dovolené v Jeseníkách, a už jsme tam jeli zas. Tentokrát jen tak na hrad. Ovšem ne tak ledajaký - rovnou na nejvýš položený hrad na Moravě. Na Rabštejn.
Z Bedřichova, položeného v 457 m n.m., jsme si to poctivě vystoupali až do 803 m. Tam překvapivě dost nával, už cestou jsme potkávali davy lidí. Ona je to totiž asi dost oblíbená lezecká destinace a zřejmě i cyklisty oblíbené místo. Zkrátka, sami jsme tam rozhodně nebyli.
Přesto tam bylo krásně, rozhled z vrcholové skály byl dechberoucí - kraj jako na dlani. :) A cesta sice dlouhá, ale vcelku pohodová (až na trolící semafor, co nás donutil jet těsně před domovem jednu vesnici víc než 45 minut), děti to zvládly, tak třeba zase někdy někam dál...

Fotky zde:


15-05-02 Rabštejn