čtvrtek 25. prosince 2014

Neil Gaiman: Oceán na konci uličky

No, začala jsem v červnu 2013 (aspoň to tak tvrdí Goodreads a já mu věřím :)) - nový Gaiman, to jsem si nemohla nechat ujít! Ovšem anglicky a nějak jsem s tím bojovala, Gaiman, neGaiman. A odložila. A na dlouho. Ale pak mi tahle knížka shodou okolností sama přišla pod ruku v češtině. Tak jsem neváhala. A za pár předvánočních večerů bylo dočteno.

"Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu. 
Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země. Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila. A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pamatovat. Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla."

V češtině jsem ji doslova zhltla a přišlo mi, že je nějaká krátká. Ne že by to bylo nějak tragicky na škodu, ale pořád jsem tak nějak podvědomě čekala ještě nějaké osudové zauzlení. Takže jedna z mála výtek zní, že je to kniha poněkud krátká. Ale zato se v ní vrátíte do dětství tak dokonale, že nebudete chtít zpátky. Ten dětský pohled na svět je kouzelný a famózně popsaný. Svět možností. Svět nekonečné fantazie, kde rybníček může být oceánem. Svět příšer a zlých netvorů mnoha podob. Svět kouzel a svět přátelství...

"Teď ti povím něco důležitého. Dospělí uvnitř taky jako dospělí nevypadají. Zvnějšku jsou velcí a bezohlední, a vždycky vědí, co mají udělat. Uvnitř vypadají tak, jak vypadali vždycky. Jak vypadali, když byli zhruba ve tvém věku. Pravda je, že žádní dospělí nejsou."

Jedno moudro za druhým. Pozoruhodné postavy - Lettie, stejně jako obě další Hemptockovy dámy, jsou úžasné. Hodné, milé, nápomocné, ale přitom taky chybující. Nadlidské a lidské zároveň. Až mi bylo líto, že je příběh tak krátký. A ano, bez toho dospěláckého úvodu a závěru by to byla skvělá knížka pro děti. Nakonec čtyři z pěti, pane Gaimane... :)

Forma: CZ
Vydáno: Polaris 2013
Stran: 184
Přečteno za: ehm, rok a půl (byť reálně to bylo tak 5 dnů maximálně)


pondělí 22. prosince 2014

David Mitchell: Atlas mraků

Upřímně řečeno, tuhle knížku jsem začala číst z nouze. Právě jsem za sebou měla (skvělou) Bernadettu a vyráželi jsme s Mišákem do Prahy. Čekala mě hodina v autobuse, tak jsem prostě zalovila na slepo ve čtečce - měla jsem jedinou podmínku, a sice aby to bylo česky - a vybrala právě Atlas mraků...

"Autor ve svém rozsáhlém románu maže hranice mezi styly, žánry i časovými rovinami a poutavým způsobem se zamýšlí nad nebezpečím lidské touhy po moci i jejími možnými důsledky. 

Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka píšící v Kalifornii v dobách, kdy tam byl guvernérem Ronald Reagan, ješitný nakladatel ukrývající se před věřiteli ze zločineckého podsvětí, geneticky modifikovaná jídlonoška čekající na smrt a Zachry, mladý ostrovan zažívající soumrak vědy a civilizace – to jsou vypravěči Atlasu mraků, kteří odkudsi z potemnělých chodeb dějin slyší dozvuky ostatních příběhů. Každý záchvěv ozvěny více či méně pozměňuje jejich vlastní osudy."

... ovšem kdybych byla bývala věděla, že mám před sebou pět set stránek, a to ještě celkem hutných, asi by má volba vypadala jinak. Neříkám, že je Atlas mraků špatná knížka, to rozhodně ne. Jen mi moc nesedla do mého současného systému čtení - četla jsem ji nesouvisle, s delšími přestávkami a trvalo mi to skoro měsíc. Vzhledem k tomu, jak je knížka koncipována - jako šest prolínajících se a volně souvisejících příběhů - to rozhodně nebylo ideální. Některé linie mě nebavily skoro vůbec (na můj vkus dost rozvláčný úvodní Ewing), některé víc (ultramoderní Sonmi, byť se sice složitě dekódovala) a než jsem pochopila celkový princip - příběhy vnořené jeden do druhého - tak jsem postrádala smysl celku. Dlouhé čtecí přestávky tomu pochopitelně moc nepomohly - složitě jsem vzpomínala, co je daná postava vlastně zač a co dělala v první polovině příběhu - a snad poprvé v životě jsem litovala, že čtu knížku ve čtečce. V papírové podobě by bylo mnohem snazší jen zalistovat o kus nazpátek.

Ovšem nemohu neobdivovat autorovu originální koncepci příběhu. Po přečtení poslední stránky se příběhy poskládají do mozaiky nahlížející na lidské touhy a pokrok v běhu věků velmi zajímavým způsobem. Je možné, že mi spousta souvislostí, odkazů a jejich významů unikla (znamínko ve tvaru komety, sextet Atlas mraků, atd.), každopádně právě formu a koncepci hodnotím u této knihy nejvíc. Problémem u mne je, že forma daleko předčila obsah příběhů. Zařadím ji mezi pozoruhodná díla, ale nikdy nebude patřit k mým srdečním záležitostem...

Koncepce na pět hvězdiček, obsah na dvě, celkově lepší tři z pěti, sorry...

Forma: ebook CZ
Vydáno: BB art 2006
Stran: 492
Přečteno za: 22 dní