čtvrtek 29. května 2014

Astrid Lindgrenová: Ronja, dcera loupežníka

První knížka z knihovny, kterou teď čteme (spíš teda Koalix než já) Mišákovi. A vzhledem k tomu, že ji za chvíli budeme muset vrátit, chtěla jsem si ji přečíst celou. V dětství mi tahle knížka nějak unikala, ale znala jsem stejnojmenný film z roku 1984 (i s památnou větou "Co-co-co-copak to děláš, po-po-po-potvůrko po-po-po-podivná?").

Ronja se narodila za bouřlivé noci, která byla tak děsuplná, že napůl rozťala prastarý hrad, v němž vládl její otec bandě loupežníků. Odtrženou část hradu ihned obsadil na smrt znepřátelený rod lupiče Borky. A co čert nechtěl, Ronja našla svého nejlepšího kamaráda právě v synovi Borky, Birkovi. Co všechno nebezpečného i hezkého z toho vzešlo, se dozvíte v tomto příběhu, jenž se odehrává v divokém lese a lukách se skřítky, větrnicemi a bludičkami. V příběhu, který budete číst s napětím, obavami, smíchem i nadějí, že se Ronje a Birkovi snad podaří smířit odedávna znesvářené klany. Dávný příběh Ronji a Birka, dětí z dvou znepřátelených loupežnických rodů, je plný napětí, dobrodružství, krásné i divoké přírody, obydlené nejen zvířaty, ale i nadpřirozenými bytostmi.

Bylo tam všechno, jak si pamatuju - krásný a silný příběh jednoho velkého kamarádství, spousta dobrodružství, kouzelných postav. Pro děti myslím skvělá knížka, doufám, že se k ní Mišák ještě později vrátí. Několikrát...

Forma: CZ
Vydáno: Albatros 1987
Stran: 172
Přečteno za: 1 den



středa 28. května 2014

Veronica Roth: Allegiant

Tak jsem se konečně prokousala i třetím dílem. Chytlo mě to v době, kdy jsem se chystala do kina na Divergent a chtěla jsem se - po Insurgentu, který mě nebavil a nic jsem si z něj nepamatovala - dostat zase do světa pěti frakcí. Nakonec mi to trvalo dýl, než jsem předpokládala, ale tak to prostě občas chodí...

Ono to totiž nebylo nijak extra zábavný. Sice jsme se konečně dozvěděli, co je za hranicemi města, ale nedá se říct, že by to bylo nějak zásadní. Je to zajímavá konstrukce, s těmi experimentálními městy, ale vpodstatě zbytečné. Celá knížka je protknuta diskuzemi o správných genech /špatných genech a morálně jsou to jistě zajímavé otázky. Problém ale je, že naše postavy tím vším jen tak proplouvají, občas se do něčeho zamotají, ale vlastně moc neví, co mají dělat. Cca na tři sta stránkách. A vše to slouží k tomu, aby se zase střílelo, bojovalo a zabíjelo. Aby zástupy postav zase o kus prořídly. Aby se na sebe hlavní hrdinové mohli naštvat, pak udobřit, těšit se na budoucnost a nakonec ... Dobře, přiznávám, že mě závěr nešokoval a ani přespříliš nezasáhl - nebyla jsem totiž schopná si ho nevyspoilovat předem (O:-)). A zřejmě díky tomu mi i konec příběhu přišel vcelku dost logický a očekávatelný (byť teda radost jsem z něj neměla...)
Pokud se vrátím ještě k trilogii jako celku, pak mi nejzajímavější rozhodně přijde úvodní Divergent - seznámení se světem rozděleným na frakce, Trisina volba, její Dauntless začátky i závěrečný konflikt - to všechno mělo spád a hlavně smysl. Z Insurgentu si opravdu nepamatuju skoro nic - vím, že dojeli k Amity, pobyli tam a pak tam byl konflikt s Erudite, Calebem a vězněním. Ovšem detaily žádné, nic neutkvělo. Z Allegiantu si budu pamatovat venkovní Bureau, věčné GP/GD kecy a ten konec. Taky nic moc výsledek. Každopádně jsem velmi zvědavá, jestli po Divergentu opravdu natočí i další díly a jestli bude třetí díl opravdu opět rozkouskován na dva, jak je to teď u filmového průmyslu zvykem. Fakt by mě zajímalo, čím ty tři hodiny naplní. A jestli na to vůbec půjdu. :)

P.S.Mimochodem, jestli se této trilogii dá něco přičíst k dobru, pak je to rozšíření slovní zásoby. Už jen pojmenování frakcí pro mě bylo jazykovým přínosem.

Forma: ebook EN
Vydáno: Katherine Tegen Books 2013
Stran: 526
Přečteno za: měsíc a dva dny (33 dnů)



neděle 18. května 2014

The Perks of Being a Wallflower

Takovej krásnej titul (The Perks of Being a Wallflower) a oni to česky zase přeloží tak bezpohlavně - prej "Charlieho malá tajemství", chmch :/ No nic, konec jazykového okénka.
Náhodným touláním po IMDB a ČSFD jsem se dostala až k téhle perle. Jen FIY Divergent > The Spectacular Now se stejnými herci > The Perks of Being Wallflower srovnáváno s předchozím. Opravdu skvělý film. Citlivý, dojemný, vtipný i romantický, ale hlavně silný.
Dokonale zahraná hlavní postava - Charliemu jsem věřila úplně všechno. Ta jeho touha zapadnout, mít kamarády je téměř hmatatelná. Moc se mi líbil Ezra Miller jako Patrick (Nothing :)), angličtinář Mr. Anderson (Paul Rudd - vidím ho a automaticky se mi k němu zasociuje Phoebe z Přátel), doktorka Joan Cusack, byť na scéně nebyla nikterak dlouho a další. Jen s Emmou Watson to bylo kapku horší - jednak v ní neustále vidím tu Hermionu, druhak se mi nikdy moc nelíbilo jak hraje. Ale snažila se, hodně. Vážný scény a dialogy jí šly líp než party hard, imho.
Rozhodně je to za poslední dobu nejlepší film o dospívání. A jeden z nejlepších filmů vůbec. Zůstal ve mně zakousnutý ještě hlouběji, než jsem si myslela. (Jo, a musím si sehnat ten soundtrack, ten bude stát za to!)

Hodnocení: 80%
Film: Charlieho malá tajemství (2012)
Režie: Stephen Chbosky
Shlédnuto: 18.5.2014 doma

pátek 16. května 2014

Tag: V peřinách

Tak jo, může za to Quanti, přece nemůžu tuhle rukavici nechat ležet... :)  

Bez čeho už půl roku neodcházím do peřin?
Hmm, nic originálního, je to mobil. Slouží jako hodiny, budík i zábava při nespavosti.

Svůdné sansoussi nebo pohodlné pyžamo?
Od jara do zimy zásadně bez pyžama. A bez ponožek. Výjimkou jsou dny (cca tři dny v roce), kdy jsem nemocná, je mi hodně mizerně a potřebuju se vypotit. A musím se přiznat, že opravdové pyžamo vlastně žádné nemám, když je třeba (návštěvy, služebky), tak použiju tričko a kraťasy, ale pyžamo fakt nevlastním.

Kniha?
Ano, vždycky mám nějaký čtení po ruce. Poslední dobou spíš Kindle. Nebo nejaktuálněji tablet (ten totiž i sám svítí :D). Jen toho času na čtení bych potřebovala ještě trochu víc...

Kosmetické rituály?
Většinou si před zalehnutím do postele namažu ruce. Vhodná doba, kdy už pak nic zásadního nezapatlám. 

Sklenička něčeho dobrého před spaním?
Poslední dobou spíš ne. Ne že bych si nedala, ale tak nějak si říkám, jestli jsou něco zbytečně přijatý kalorie, tak je to večerní alkohol. A ano, je to smutné, vím. Problém u mě je, že si hrozně snadno z podobných věcí dělám pravidelný zvyky a to fakt nechci. Takže příležitostně, ale ne pravidelně.

Chrápu?
Hmm, prej jo. Chrápeme všichni, Koalix, rodiče i děti. Naštěstí s tím naprosto nemám problém, usnu za jakýhokoliv chrápacího doprovodu. A upřímně doufám, že Koalix je na tom podobně. :)

Snídaně do postele?
Nikdy. Nestojí mi to za to, pak bych si tu postel musela půl hodiny zase dávat do pucu (drobky v posteli bytostně nesnáším). U nás patří jídlo jen do kuchyně...

A vzheldem k tomu, že všichni, kdož chtěli, už sepsali, tak se obávám, že nemám kam poslat dál. Nebo mě snad někdo přesvědčí, že se mýlím? :P

pondělí 12. května 2014

Tropical Islands adventure

Výlet do obřího vodního parku v Německu - nezní to lákavě? Dovoz i odvoz, zajištěný vstupný, ráno tam, večer zpátky... Znělo to lákavě, tak jsem nás s Mišákem přihlásila. Když jsem pak před pár dny četla podrobnější informace k výletu, tak se mi dělalo až mdlo, už jsem viděla, jak se výlet za zábavou mění v noční můru... Odjezd ve 3 (!!!) ráno, pět hodin v autobuse, pak celý den v Tropical Islands, v sedm večer odjezd a návrat kolem půlnoci (!). Málem mě vomejvali. Popravdě, kdyby to šlo, tak v tom okamžiku ještě ze všeho vycouvám. Ale vzhledem k tomu, že Mišák už se dost extrémně těšil, tak to nakonec dopadlo...
Když autobus odjíždí ve tři, znamenalo to kolem půl třetí nejpozději odjezd z domu, což znamenalo probudit Mišáka ve dvě a sebe ještě dřív. Vydedukovala jsem, že je pro mě jednodušší nejít spát vůbec než vstávat takhle krutě brzo po pár hodinách spánku (taky jsem se dost bála, že bych nejprv nemohla usnout a pak zase že bych nevstala, mívám dost nevypočitatelný reakce, když mi zvoní budík příliš brzo). Do desíti jsem se ještě balila, pak pár hodin u počítače, přes to nejhorší mě udržel vzhůru pěknej film (The Spectacular Now). Vyráželi jsme s dostatečnou časovou rezervou, abychom se pak mohli na místě srazu ve třech stupních stresovat, jestli jsme na správným místě. Přece jen, bejt s klukem školkovýho věku před třetí ráno ve městě, to nebejvá úplně běžný. Až tak, že u nás zastavil kolemjedoucí taxíkář a ptal se mě, co se děje, že viděl ve městě hrozně moc malejch dětí s rodičema a co že to je za akci. Pobavilo. :)
Autobus přijel, lidi se sešli vsichni, na nikoho se čekat nemuselo, takže 03:05 už jsme opravdu byli na cestě. Počítám, že ten, kdo to vymýšlel, předpokládal, že děti budou takhle ultrabrzo ráno rozespalý a usnou, aby pak prospaly větší část cesty. Idealistická představa. Děti se sice během první půlhodiny opravdu jakžtakž uklidnily a uložily k spánku, ale vzhledem k tomu, že autobus nedisponoval funkčním záchodem, tak se všechny děti po hodině cesty na čurací zastávce hned zase vzbudily. A většinou už neusnuly. Mišák se sice hodně snažil usnout, ale taky tomu spaní teda moc nedal. Já o něco víc, ale moc kvalitní spánek to popravdě řečeno nebyl. Před šestou na další zastávce (těsně před hranicema) už jsme se nasnídali a bylo po spaní. Mimochodem, stojím si takhle na benzínce frontu na kafe, už jsem na řadě, ale ještě než stačím vyřknout svou objednávku, udělá to mohutné cvak a celá benzínka - byvše bez proudu - zhasne. Obsluha nás nemilosrdně vyhodí a mám po kafi. Inu, drsný je svět. :)
Dětem se dostane Ice age (příjemné překvapení), já se do toho snažím číst Allegiant. Kolem osmé sjíždíme z dálnice a začínáme se crcat po německých okreskách. Celej autobus hlásí, že se mu chce čůrat, ale má smůlu, "protože už tam skoro jsme". A opravdu, bystřejší už obří kopuli i spatřili. O půl deváté parkujeme, dostaneme čipy a míříme do šaten. Jsme tu!
Nadšení dětí (pochopitelně) dosahovalo vrcholu, všechny už chtěly být ve vodě. Mišák taky, tak jsem v rychlosti nacpala věci do skříňky a jen s minimem jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Předchozí večer jsem na netu pečlivě nastudovala plánek, tak jsem věděla, že musíme mířit hodně doleva a dozadu skrz prales, minuli jsme menší přední lagunu a došli až k tropickému moři. Miliony lehátek, valná většina volných (přece jen byl v Německu všední den a poměrně brzo), tak jsme si dvě vybrali a zamířili do vody. Nejdřív do místního brouzdaliště. Božsky teplá voda a kupa atrakcí - na první blbnutí to bylo ideální. Pak jsem si všimla tobogánové věže, tak jsem Mišáka přemluvila, že se tam zajdem podívat - ještě totiž nikde nebyly fronty. Mišák nejprv moc nechtěl, ale nakonec jsem ho na žlutej tobogán dostala. A pak chtěl samozřejmě ještě a ještě a ještě.
Pak jsme otestovali "hlubokou" (= 135cm) vodu - Mišák s rukávkama - blbli jsme, Mišák mě potápěl, ukazovala jsem mu kotrmelce a stojky pod vodou, chytali a lovili jsme se. Cachtali jsme dlouho a přišlo mi, že už tam jsme věčnost, ale podle hodiny bylo teprv před desátou. Tak jsme ještě prozkoumali přední menší lagunu, objevili tam další dva kratší tobogány, vodopád, zablbli si ve vodním protiproudu a plavali a plavali.
Už jsem toho začínala mít dost, tak jsme se vrátili zpátky k lehátkům, Mišák se šel cachtat do brouzdraliště a já odpočívala. Přece jen na mě začala dopadat únava z nevyspání a taky hlad se ozýval. Pomalu jsem osychala, po jedenácté jsem odvelela z vody i Mišáka, oblíkli jsme si plážový úbor a šli hledat místo, kde se najíme. Lehce mě zneklidňovalo, že ani jedno ze tří prvních míst, který jsme našli, nebylo otevřený. Až ve čtvrté restauraci mi paní lámanou angličtinou byla schopná říct, že otevírají až ve dvanáct. A poradila místo, kde otevíraj už o půl dvanácté. Spása! Sedli jsme si tam a čekali, těch pár minut se mi vleklo fakt pekelně - hlad jak slon a ještě jsem doslova usínala. Ale jakmile otevřeli, objednali jsme si dvakrát pizzu Hawai a za pár minut jsme měli havaj. Pizza vynikající! Naprosto nad očekávání, velká, čerstvě upečená, hotová mana. Mišák sám snědl půlku té svojí (na něj dost výkon :)), já se taky překonávala a ty dvě zbylý čtvrtky jsme si vzali sebou na horší časy. Rozhodně to byl oběd hodný 16 eur, který jsme za něj dali.
Po obědě měl Mišák slíbený dětský koutek (Tropino klub), kde si polezl po Tongo-like průlezkách. Já doufala v kafe někde poblíž, ale měla jsem smůlu, stál tam jen automat na eura a ty jsem měla schovaný v bezpečí v šatně. Tak jsem nechala Mišáka trochu vyblbnout, ale jak jen to šlo, ukecala jsem ho na kafovou/zmrzlinovou pauzu. V Borneo Café jsme si dali já kafe, Mišák zmrzku. Obojí za jednotnou cenu 2,20 EUR. Popravdě, v tom okamžiku bych za kafe dala klidně i trojnásobek. :D Tak jsme si vychutnávali ty naše šedesátikorunový slasti, Mišák standardně flirtoval s obsluhou, já jsem dobíjela baterky, konečně. Po kafopauze jsme se vydali do šaten - k telefonu, ozvat se domů, a pro foťák - neprozřetelně přes místní nákupní boulevard (= řada asi pěti obchodů). Pochopitelně mě to něco stálo, ale aspoň to nebyla totální blbost - Mišák tam objevil malý baterky na ruční pohon (podobnou vždycky obdivoval u známých) s logem Tropical Islands, tak bylo rozhodnuto.
Zpátky u lehátek jsme byli po celé naší polední pauze asi v jednu a čekalo nás druhý kolo vodních radovánek. Tobogán, brouzdaliště, blbnutí ve velkým bazénu, zase tobogán... Někdy v tomhle kolotoči jsem si všimla, že nám chybí jeden ze dvou čipů, tak jsme byli nuceni provést pochodový cvičení - nejdřív přes celou halu na informace/ztráty a nálezy, odkud nás poslali zase zpátky k plavčíkům u velkýho bazénu, kde ten náš ztracený čip někdo našel. Takže to naštěstí nebyla žádná tragédie. A zase na tobogán a zase do velkýho bazénu. Popravdě řečeno už se mi všechno to máčení ve vodě začalo malinko zajídat. Jo, vodu mám ráda a hodně, ale tak nějak přiměřeně, takhle už toho bylo nějak moc. Na Mišákovi už taky byla dost znát únava, přece jen toho v noci moc nenaspal, tak ani moc neprotestoval. Dali jsme si na lehátcích svačinu, lehce oschli a definitivně opustili vodní atrakce. Ne tak areál, ještě pořád jsme před sebou měli minimálně tři hodiny. Došli jsme se do šaten převlíknout a vyrazili znovu do Tropina, dětskýho koutku. Znovu si prolezl všechno, co se dalo, zatrsal si na německý songy, co tam pustili nějací němečtí dětští baviči, a tak. Já jsem zase toužila po kafi. Tentokrát jsem sice eura měla, ale zase nespolupracoval automat - byl vypitej do dna. Smůla.
Pak jsme ještě vyzkoušeli bumping boats (lodě, co do sebe naráží podobně jako autíčka v autodromu), ale bylo vidět, že Mišák už je hotovej, už se ani nezvládal bavit. Přesto jsme si na závěr nechali ještě jednu perlu - The African Jungle Lift. Lavice, která vás vyveze vzhůru a pak vás volným pádem pustí dolů. A znovu. A znovu. V průběhu dne bylo ječící lidi z téhle atrakce slyšet pravidelně, sami jsme si ji několikrát obcházeli, ale odhodlali jsme se tam až teď. Nejdřív jsem zjišťovala, jestli tam Mišák vůbec může, ale měl nad metr, tak jsme do toho šli. Trochu jsem měla strach, jestli to nebude moc "blicí", ale bylo to tak skvělý, že jsme šli rovnou ještě jednou. Z výšky krásný rozhled a pak ten pád dolů - žádný extrém, příjemný adrenalin. Byla to taková pěkná tečka. Dál už fakt nic. Převlíknout z letního plážovýho do cestovního, pobrat zavazadla, zaplatit a tu závěrečnou necelou hodinu před odjezdem jsme už jen proseděli u vchodu/východu, snědli večeři (kuřecí řízky z domu), utratili poslední drobný (za M&Ms pro Mišáka :)) a čekali na ostatní.
Trvalo to, než jsme se sešli všichni, ale dočkali jsme se. Závěrečná skupinová fotka, nástup do autobusu a jelo se domů. Někdo optimisticky pustil pohádku (Frozen - mimochodem docela zklamání), což se ale ukázalo být naprosto zbytečným krokem, protože do deseti minut všechny děti do jednoho vytuhly. Dokonce i první čurací zastávku jsme (radši) zrušili. A šinuli jsme se napříč Německem k domovu, trvalo to dlouho, předlouho, děti utlačovaly své matky, jeden klučina víc než hodinu usilovně kňoural/brečel - napůl ze spaní, napůl vzhůru - zkrátka prostředí spánku opravdu moc nepřálo. Za hranicema se k tomu přidaly příšerný cesty a téměř hodinová pauza ještě před Prahou. Vleklo se to děsivě. K Hradci jsme přijížděli až po dvanácté hodině, definitivně domů jsme s Mišákem dorazili v 0:44. Jen jsme si vyčistili zuby - fakt se nám po celodenním koupání nechtělo se ještě mejt - a šli spát...
Podtrženo, sečteno - Tropical Islands je skvělá atrakce, pro děti všeho věku naprosto ideální a bavilo by je to tam počítám ještě mnohem dýl. Kamenem úrazu je hlavně vzdálenost (a trochu i cena). Takže se obávám, že dokud nevynaleznou teleporty, tak to vbrzku na další návštěvu nevidím. Aspoň zatím...:)

Fotoalbum ZDE

středa 7. května 2014

Divergent

/Note to self - musím si zapamatovat, že mám psát recenze hned po kině, s odstupem se to píše mnohem mnohem hůř!/

Další zfilmovaná distopie přišla do kin. Podobná cílovka, jako Hunger games (se kterýmžto filmem je Divergent hodně často srovnáván), film založený na příběhu z knižní trilogie úspěšné (zejména) u mládeže. Ve zkratce k ději: "Ve světě budoucnosti jsou lidé rozděleni na pět frakcí podle svých dobrých vlastností. Každá vyznává jiné hodnoty, společně ale vytvářejí harmonický celek. Jenže hlavní hrdinka Tris do žádné škatulky nezapadá a test ukáže, že je divergentní - nebo-li má předpoklady a talent pro více frakcí. Systém okamžitě ukáže svou odvrácenou tvář a z Tris se stává lovná zvěř. Kdo se liší, znamená hrozbu. Hrozbu je třeba zlikvidovat."  Knížka se mi svého času (červen 2012) dost líbila, zajímavě vystavěný postapokalyptický svět s frakcemi, sympatická hrdinka, iniciační zkoušky všeho druhu, byť nakonec pravda trochu násilný závěrečný konflikt a poněkud nicneříkající vyústění, říkající si o pokračování. Na film jsem se snažila netěšit, byť trailer vypadal dost nadějně (zas a znovu, že já se vždycky nechám nachytat). A dobře jsem udělala...
První dojmy: nemůžu říct úplně zklamání, spíš deprese, pachuť. Ačkoliv taková byla i knížka, tak na plátně mi ten jejich svět přišel strašně krutej, smutnej a bezvýchodnej. Samý násilí, útěky, skrývání, boj. Když to vezmeme od začátku, kdy Tris zradí ("zradí" - prostě si jde za svým) svou rodinu, pak jde někam, kde musí dost krutě bojovat o svoje místo na slunci, zjišťuje, že jí hrozí smrtelné nebezpečí, před kterým se snaží schovat/utéct, aby v závěrečném boji přišla o oba rodiče, zabila nejlepšího kamaráda (mimo jiné) a skončila na útěku (byť se svou láskou, aspoň že tak). Ale jestli tohle není na Chocholouška, tak už teda nevím...
Klady - největším budiž herecké obsazení. Four mi seděl dokonale, Tris vpodstatě taky, skvělá byla Kate Winslet v roli záporačky, moc jí to sedělo, líbila se mi i Christina, Eric, Trisini rodiče, Tori, ... Líbilo se mi i ztvárnění prostředí - postapokalyptické Chicago bylo solidním dějištěm, vlaky, stavby, vyobrazení frakcí, simulace strachů se taky povedlo. Hodně dobrá hudba. Jo, a moc pěkný oblečky jim dali. :)
Zápory - klasický problém knižních adaptací - pro toho, kdo četl, tam spousta věcí/souvislostí/činů postav chyběla; pro toho, kdo nečetl, to naopak musí být filmový příběh v některých místech příliš detailní a nesrozumitelný. Ale to platí nejspíš obecně, už u Harryho Pottera mě tohle štvalo. Ploché vyústění konce už jsem zmínila - po masakru spousty lidí si naše dvojice prostě jen někam odjede. Ale ok, očekáváme pokračování, no.
Zkrátka - neurazilo, ale nijak zásadně nenadchlo. A nejsem si úplně jistá, jestli se mi bude chtít do kina Insurgent, kterážto kniha už se mi líbila podstatně míň než Divergent - na tuhle filmovou adaptaci asi tolik spěchat nebudu. A závěrečný Allegiant, rozdělený na dva díly, jak už to bývá u knižních trilogií zvykem, u toho to bude nejspíš platit taky (jsem teď v půlce a zatím nic moc :)).
Ale nebudu předbíhat, uvidíme, uvidíme...


Hodnocení: 50%
Film: Divergent
Režie: Neil Burger
Shlédnuto: 03.05.2014 v Cinestaru HK