sobota 29. března 2014

Mikulov

Pravda, už je to skoro měsíc, ale když už jsem dala do kupy ty fotky, tak to dopíšu i lehce neaktuálně...
Prvotní nápad padl už někdy na konci minulého roku, něco ve smyslu, že by bylo fajn zajet si na dovolenou někdy hodně brzo zjara, klidně už třeba koncem února. A třeba na Pálavu. Letošní mírná zima tomuto nápadu přála, tak jsme poslední únorový den ráno naskládali sbalená zavazadla do auta a vyrazili na předjarní víkendovou dovolenou. Jak už to s bývá, počasí bylo mizerné (zataženo, mlha, mrholení až déšť), ale zůstávali jsme optimističtí, jak už to tak bývá. Cestou, ještě nad Brnem, jsme měli vyhlídnutý hrad Trmačov. Počasí pořád nic moc, ale hrad nás nadchnul, rozumně malý, dobře přístupný, nezarostlý a dokonce i s kusem zdiva. :) Po jeho zdokumentování jsme pokračovali dál na jih, objeli Brno, přejeli Novomlýnskou nádrž až se na konci Pálavy vyloupnul Mikulov, náš cíl. Skrz složitou síť jednosměrek jsme úspěšně dorazili k našemu ubytování (díkybohu za Google Street View). Zklamáním bylo, že místní hotelová restaurace funguje jen přes sezónu (což ostatně platí pro většinu města, jak jsme vypozorovali později), tak jsme se v rychlosti ubytovali a vzápěti vyrazili do města ulovit si něco k jídlu. Nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo - město jako po vymření, restaurace nakonec všehovšudy tři, pár kaváren, malé potraviny, jedna pekárna a informační centrum.
Mlhou a mrholením vstříc hradu Trmačov Kozí Hrádek... ...a výhled na Mikulov
Úspěšní jsme nakonec byli v malé mikulovské bageterii - luxusní zapečené bagety za rozumnou cenu i s milou obsluhou. Po pozdním obědě jsme si nakoupili jídlo a pití i na večer a pak jsme - plán na uspání Matese k opožděnému poobědnímu spánku jsem nakonec vzdala - vyrazili na Kozí Hrádek neboli dělostřeleckou tvrz. Krásná vyhlídka na město i na Svatý kopeček nad ním, ale nebylo to na dlouho. Ještě jednou jsme si obešli město, ale počasí nás nakonec dost brzo zahnalo "domů". Odpoledne se pak docela velklo a se dvěma napůl unavenýma a napůl nevybitýma dětma to nebylo v malým prostoru nic moc - večeři, koupání i ukládání jsme pravda byli nuceni lehce improvizovat, ale  zvládli jsme to. Večerní chmury se do rána rozplynuly s krásným ránem. A následně s bohatou hotelovou snídaní. Už po osmé jsme vyráželi za dalšími hrady. Začali jsme Drnholcem. Trocha pátrání, domlouvání přes vysílačky, lezení na posed, na hradě nechtěně nalezená "keška" - kromě toho, že byl Drnholec ultimátní hrad, tak to bylo i příjemně dobrodružné. Následoval Koválov - uměle navršený kopec v rovině nazývaný motte. Navíc oproti očekávání vyholenej od náletů a s bažantnicí. Po Koválovu už se značně přiblížilo poledne, tak jsme po reálném zhodnocení stravovacích možností zdejšího kraje zamířili zpátky do Mikulova, do jedné ze tří restaurací, co jsme nakonec během včerejška objevili. A stylově jsme si dali znojemskou.
Drnholec, láska na první pohled A hurá na další Koválov, naše české motte Polední mikulovská zkratka
Během oběda jsme taky flexibilně poupravili naše původní plány - proč se mořit s uspáváním dítěte v hotelu, když v autě to bude raz dva a ještě přitom budeme moct někam dojet. Bylo rozhodnuto, po obědě jsme zamířili v rámci možností šnečím tempem do Boleradic - trasu, která se dá ujet za 30 minut, jsme protáhli přes Břeclav a místo D2 jeli podél ní silnicí 425. Vyšlo to akorát, Mates se probudil když jsme byli kousek od cíle. Vyrazili jsme na kopec nad Boleradicemi, kam vedla i příjemně popsaná místní naučná stezka. Pravda, vrch kopce hrad moc nepřipomínal, spíš takový hrbolatý třešňový sad, chtělo to hodný kus fantazie. Nafotili, prošli, sešli dolů, nasedli do auta a vyrazili zpátky. A vzápětí jsme se vraceli pro zapomenuté/ztracené autíčko, které jsem u kluků naposled viděla při jejich posedávání po hradním modelu. Ale nenašli jsme nic, autíčko oplakali (pochopitelně ještě po Koalixovi, s otevírací kapotou, oblíbený kousek), aby jej Mates kousek před Mikulovem vítězoslavně vytáhnul kdoví odkud, protože jsme ho při hledání šacovali oba dva. Ale našlo se, a to bylo hlavní. Čekal nás ještě hladový nákup v Bille, o něco později večeře, ukládání dětí a notně unavený pivní večer. Druhý - příjemně prohradovaný - den dovolené byl za námi.
Boleradice, pohled shora Dva rozumbradi Pálavský profil Mikulov z auta
Děti nezklamaly a probudily nás ještě za tmy, takže v sedm na snídani už jsme nastupovali plně sbalení a nachystaní hned po jídle odjet, paní recepční se nestačila divit. Už pár minut před osmou jsme byli na cestě. Čekali jsme, že si Matýsek bude chtít tu krátkou noc dospat, ale nějak se to tentokrát nepovedlo. Koalixe pak v Kunovicích zlákala cedule na letecké muzeum, tak jsme odbočili a zastavili. A nelitovali. Myslela jsem, že to bude nejvíc pro Mišáka, ale ten se choval zpruzele a otráveně, jako puberťák (později jsem zjistila, že to bylo neočekávaným narušením plánovaného harmonogramu, už se prostě těšil do Zlína) a ze všech letadel ho nejvíc zajímalo prolejzání schůdků k letadlům. Ale Mates byl nadšenej. A jak! Byl totálně vedle z toho, že je tak blízko tolika letadel, pořád dokola říkal nadšené "Jeeeee! Jeeee!", že jsem téhle zastávky fakt nelitovala. Z Kunovic to už k Cimburku nebylo daleko. Šli jsme sice jinudy než před jedenácti lety, ale rozhodně to byla cesta příjemnější a tak nějak kulturnější - no zkrátka značená (posledně jsme se tam škrábali do kopce neznačenou cestou necestou od přehrady, nedoporučuju :)).Cimburk vypadal nádherně, bylo vidět, že se na něm pracuje a že občanské sdružení Pompeje úspěšně postupuje, doufám, že jim to vydrží i nadále. Hrad byl krásný (byť ty strašidla by si imho mohli klidně odpustit, no) a byla to taková pěkná tečka za tou naší dovolenou.
Kunovické muzeum U vrtule Cimburk Cestou k věži
Byla před námi už jen cesta do Zlína (kde jsme nechali Mišáka na jarní prázdniny), pozdní oběd v Moravské Třebové (ze všech sil jsem udržela dítě vzhůru až do tří, povedlo se :)) a už trochu úmorná cesta domů. Jako obvykle byla naše krátká dovolená plná zážitků, jako bychom byli pryč minimálně týden a je jen tři dny. :)

Celé fotoalbum zde: Mikulov 2014


středa 5. března 2014

Únorová videa

Už třetím rokem je pro mě únor měsícem natáčení videí. Neříkám, že to je vždycky lehký, ale rozhodně mi to za tu práci stojí a jsem za ně moc ráda. Je neuvěřitelný podívat se na to, jak jsme vypadali před rokem, kdy byl Mates malý sotva se kutálející človíček, nebo dokonce před dvěma, kdy ještě vůbec nebyl na světě...
Jako obvykle tu mám dvě verze - první chronologická s popisky:

A druhá seskládaná jako jeden dlouhý únorový den:
A snad zase za rok... :)