čtvrtek 25. prosince 2014

Neil Gaiman: Oceán na konci uličky

No, začala jsem v červnu 2013 (aspoň to tak tvrdí Goodreads a já mu věřím :)) - nový Gaiman, to jsem si nemohla nechat ujít! Ovšem anglicky a nějak jsem s tím bojovala, Gaiman, neGaiman. A odložila. A na dlouho. Ale pak mi tahle knížka shodou okolností sama přišla pod ruku v češtině. Tak jsem neváhala. A za pár předvánočních večerů bylo dočteno.

"Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu. 
Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země. Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila. A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pamatovat. Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla."

V češtině jsem ji doslova zhltla a přišlo mi, že je nějaká krátká. Ne že by to bylo nějak tragicky na škodu, ale pořád jsem tak nějak podvědomě čekala ještě nějaké osudové zauzlení. Takže jedna z mála výtek zní, že je to kniha poněkud krátká. Ale zato se v ní vrátíte do dětství tak dokonale, že nebudete chtít zpátky. Ten dětský pohled na svět je kouzelný a famózně popsaný. Svět možností. Svět nekonečné fantazie, kde rybníček může být oceánem. Svět příšer a zlých netvorů mnoha podob. Svět kouzel a svět přátelství...

"Teď ti povím něco důležitého. Dospělí uvnitř taky jako dospělí nevypadají. Zvnějšku jsou velcí a bezohlední, a vždycky vědí, co mají udělat. Uvnitř vypadají tak, jak vypadali vždycky. Jak vypadali, když byli zhruba ve tvém věku. Pravda je, že žádní dospělí nejsou."

Jedno moudro za druhým. Pozoruhodné postavy - Lettie, stejně jako obě další Hemptockovy dámy, jsou úžasné. Hodné, milé, nápomocné, ale přitom taky chybující. Nadlidské a lidské zároveň. Až mi bylo líto, že je příběh tak krátký. A ano, bez toho dospěláckého úvodu a závěru by to byla skvělá knížka pro děti. Nakonec čtyři z pěti, pane Gaimane... :)

Forma: CZ
Vydáno: Polaris 2013
Stran: 184
Přečteno za: ehm, rok a půl (byť reálně to bylo tak 5 dnů maximálně)


pondělí 22. prosince 2014

David Mitchell: Atlas mraků

Upřímně řečeno, tuhle knížku jsem začala číst z nouze. Právě jsem za sebou měla (skvělou) Bernadettu a vyráželi jsme s Mišákem do Prahy. Čekala mě hodina v autobuse, tak jsem prostě zalovila na slepo ve čtečce - měla jsem jedinou podmínku, a sice aby to bylo česky - a vybrala právě Atlas mraků...

"Autor ve svém rozsáhlém románu maže hranice mezi styly, žánry i časovými rovinami a poutavým způsobem se zamýšlí nad nebezpečím lidské touhy po moci i jejími možnými důsledky. 

Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka píšící v Kalifornii v dobách, kdy tam byl guvernérem Ronald Reagan, ješitný nakladatel ukrývající se před věřiteli ze zločineckého podsvětí, geneticky modifikovaná jídlonoška čekající na smrt a Zachry, mladý ostrovan zažívající soumrak vědy a civilizace – to jsou vypravěči Atlasu mraků, kteří odkudsi z potemnělých chodeb dějin slyší dozvuky ostatních příběhů. Každý záchvěv ozvěny více či méně pozměňuje jejich vlastní osudy."

... ovšem kdybych byla bývala věděla, že mám před sebou pět set stránek, a to ještě celkem hutných, asi by má volba vypadala jinak. Neříkám, že je Atlas mraků špatná knížka, to rozhodně ne. Jen mi moc nesedla do mého současného systému čtení - četla jsem ji nesouvisle, s delšími přestávkami a trvalo mi to skoro měsíc. Vzhledem k tomu, jak je knížka koncipována - jako šest prolínajících se a volně souvisejících příběhů - to rozhodně nebylo ideální. Některé linie mě nebavily skoro vůbec (na můj vkus dost rozvláčný úvodní Ewing), některé víc (ultramoderní Sonmi, byť se sice složitě dekódovala) a než jsem pochopila celkový princip - příběhy vnořené jeden do druhého - tak jsem postrádala smysl celku. Dlouhé čtecí přestávky tomu pochopitelně moc nepomohly - složitě jsem vzpomínala, co je daná postava vlastně zač a co dělala v první polovině příběhu - a snad poprvé v životě jsem litovala, že čtu knížku ve čtečce. V papírové podobě by bylo mnohem snazší jen zalistovat o kus nazpátek.

Ovšem nemohu neobdivovat autorovu originální koncepci příběhu. Po přečtení poslední stránky se příběhy poskládají do mozaiky nahlížející na lidské touhy a pokrok v běhu věků velmi zajímavým způsobem. Je možné, že mi spousta souvislostí, odkazů a jejich významů unikla (znamínko ve tvaru komety, sextet Atlas mraků, atd.), každopádně právě formu a koncepci hodnotím u této knihy nejvíc. Problémem u mne je, že forma daleko předčila obsah příběhů. Zařadím ji mezi pozoruhodná díla, ale nikdy nebude patřit k mým srdečním záležitostem...

Koncepce na pět hvězdiček, obsah na dvě, celkově lepší tři z pěti, sorry...

Forma: ebook CZ
Vydáno: BB art 2006
Stran: 492
Přečteno za: 22 dní


neděle 30. listopadu 2014

Maria Semple: Where'd You Go, Bernadette

Na tuhle jsem se chystala (a těšila) už delší dobu, tak teď na ni konečně přišlo...

"It began when Bee (Bernadette´s fifteen years old daughter) aced her report card and claimed her promised reward: a family trip to Antarctica. But Bernadette's intensifying allergy to Seattle—and people in general—has made her so agoraphobic that a virtual assistant in India now runs her most basic errands. A trip to the end of the earth is problematic."

Popravdě řečeno, začátek byl docela krušný, čekala jsem, že se začtu rychleji. Připadalo mi to zmatené, dost zbytečně obšírné a hlavně, nezábavné. Zdánlivě zajímavá forma (příběh rozkrýváme za pomoci nejrůznějších dokumentů - emaily, zprávy, výkazy, apod.) mi přišla pro daný příběh příliš komplikovaná a - jak už jsem psala - nezábavná. Ještě tak ve čtvrtině knížky jsem byla přesvědčená o tom, že v hodnocení dosáhne maximálně na průměr. Pak se ale děj přehoupl přes polovinu, přišlo Bernadettino zmizení, pátrání, rozkrývání a další zamotávání... A konec už jsem vyloženě hltala, poslední třetinu jsem dala za pár hodin (usilovného) čtení, nešlo to jinak. Ta antarktická část mě hodně bavila - asi zřejmě i proto, že to bylo vyprávěno skrz Bee a nikoliv skrz tunu dokumentů. V anotacích tolik zdůrazňovaná odlišná forma vyprávění příběhu mě tedy nakonec tolik nechytla (byť postupem času dojde k jejímu opodstatnění, čtenář pochopí).

Ač tedy jednání některých postav vypadalo (někdy) kapku přitaženě, přesto si udržely zdání uvěřitelnosti a životnosti. Každá z nich jednala podle svého nejlepšího vědomí, přesto zůstávaly navzájem nepochopeny, drobné události následně způsobovaly další komplikace. Tak ze života! :) Příjemně mě překvapil konec, obávala jsem se... (a nechci spoilovat) :)

Za mnohem lepší druhou polovinu a zajímavě rozmotané klubko to nakonec jsou čtyři z pěti. Opět.

Forma: ebook EN
Vydáno: Little, Brown and Company 2012
Stran: 330
Přečteno za: 11 dní



Mimochodem, moc by mě zajímalo, jestli je ta kritika Seattlu a jeho obyvatel alespoň z poloviny pravdivá. ;)

středa 19. listopadu 2014

Mišák lezec

Už hrozně dlouho jsem nepsala nějaký normální blog, pořád je to tu jen samá knížka, ale holt mi to každodenní 365 blogování zabere většinu psací kapacity. Ano, vím, je to pěkný, ale vysilující...
Dnes tedy aspoň něco málo o našem lezci. Tento školní rok jsme Mišáka přihlásili do lezeckého kroužku. Měla jsem trochu obavy, jak mu to půjde a jak bude zvládat kroužek společně s většíma dětma, ale evidentně to byla dobrá trefa. Je tam spokojenej, pokaždý se těší a navíc mám pocit, že mu to i docela jde. Během dvou minut si vyleze do desetimetrové výšky, slaní dolů, přejde na jinou cestu a znovu a znovu. Tak doufám, že u toho vytrvá, sport i koníček je to krásnej... :)


P.S. Mimochodem, B+D děkujeme za úvaz, vyhovuje dokonale! :)

pondělí 17. listopadu 2014

Karen Thompson Walker: The Age of Miracles

Po předchozím Maze Runnerovi zase z poněkud jiného soudku... Původně se mi nechtělo číst nic anglického, aby mi to rychleji odsejpalo - přece jen, konec roku se blíží a ještě mám číst minimálně 4 knížky (do své letošní Goodreads challenge), ale tahle na mě mrkala ve čtečce a dost zaujala tématikou, tak jsem do ní šla... :)

"On a seemingly ordinary Saturday in a California suburb, 11-year-old Julia and her family awake to discover, along with the rest of the world, that the rotation of the earth has suddenly begun to slow. The days and nights grow longer and longer, gravity is affected, the environment is thrown into disarray. Yet as she struggles to navigate an ever-shifting landscape, Julia is also coping with the normal disasters of everyday life--the fissures in her parents’ marriage, the loss of old friends, the hopeful anguish of first love, the bizarre behavior of her grandfather who, convinced of a government conspiracy, spends his days obsessively cataloging his possessions. As Julia adjusts to the new normal, the slowing inexorably continues."

Už od prvních stránek se rozvíjí pozoruhodný příběh založený na faktu, že jednoho dne začíná Země  rotovat pomaleji. To, co zpočátku vypadá jako vcelku nepodstatná maličkost, přeroste v globální problém, kdy den trvá víc než 72 hodin, extrémní teploty ve dne i v noci ničí veškerou vegetaci, vymírají zvířata, lidé trpí dříve neznámou nemocí, přichází náhlé výkyvy počasí, zemětřesení... Ovšem to vše je sice důležitým, ale přesto jen pozadím, kulisou životních osudů dvanáctileté Julie, která mimo tyto katastrofy zažívá i běžné problémy svého věku - ztrátu přátelství, rozkol v manželství svých rodičů nebo první lásku...

To nejzajímavější na této knize je to, jakým stylem je sepsána. Juliin popis běžných dnů je prokládán vševědoucími komentáři. Popis běžného školního odpoledne zakončí poznámka, že s daným člověkem už se v životě neviděla. Nebo: "Tehdy jsem naposledy jedla hrozny." Kontrast každodennosti s jedinečností finálního okamžiku. Neskutečně moc to na mě působilo. A celému příběhu to pak dodávalo osudovosti. A mimo jiné mě tahle knížka donutila přemýšlet o tom, jak by asi podobná katastrofa probíhala, jak by změnila lidi a jejich vnímání, co by se s námi stalo. A taky jsem byla moc ráda, když jsem venku pořád ještě viděla ptáky... :)

Takže byť příběhu tak trochu chyběl hnací motor, tak za působivost u mě dostává čtyři z pěti.

Forma: ebook EN
Vydáno: RandomHouse 2012
Stran: 294
Přečteno za: 13 dní



čtvrtek 13. listopadu 2014

James Dashner: The Maze Runner

/píšu s odstupem, bohužel... Původně dočteno 3.11.2014/
Nebývá u mě zvykem, abych nejdřív viděla film a až poté si přečetla knižní předlohu (jednou z podobných výjimek byl blahé paměti i Pán prstenů). Ale právě Maze Runner je tento případ. Do kina jsem se dostala díky E. (která znala a četla (a svého času mi to i doporučovala :))), každopádně nelitovala jsem, film mě dost zaujal (a evidentně jsem nebyla sama) a jen co jsem měla volnou kapacitu, začetla jsem se...

"When Thomas wakes up in the lift, the only thing he can remember is his name. He’s surrounded by strangers—boys whose memories are also gone. /.../ Outside the towering stone walls that surround the Glade is a limitless, ever-changing maze. It’s the only way out—and no one’s ever made it through alive."

Základ příběhu jsem znala z filmu - skupina chlapců žije ve středu obrovského kamenného labyrintu, jehož vrata se každou noc zavírají a za nimiž číhají obludné pavoukovité příšery, kteří se v rámci svých možností snaží z labyrintu dostat ven - tak mě pochopitelně nejvíc zaujaly odlišnosti. A paradoxně mi u většiny věcí přišlo, že je měl film vymakanější víc než knížka. (spoiler alert >) Už třeba ta filmová myšlenka, že běžci už celý labyrint zmapovali a běhají jen ze setrvačnosti, geniální. Zabitý griever použitý následně jako kompas, geniální. I doupě grieverů (na číselný kód) jsem líp skousla v noře než jako okno, kterým se muselo proskakovat z Útesu (a následně zadávat slovní heslo)... Zkrátka, kdyby to bylo naopak a nejdřív bych znala knížku, tak počítám, že mluvím jinak a hodnotím zajímavé prostředí, klučičí komunitu, myšlenku nerozluštitelného, protože každou noc přesunujícího se labyrintu a podobně, ale takhle mi film přece jen kus zážitku uzmul, nedá se. (< spoil alert)
Každopádně doceňuji originálnost námětu, zajímavé postavy a v neposlední řadě taky znepokojující konec, který nepřestává hlodat a vyvolává touhu vědět, jak to bylo dál...

Forma: ebook EN
Vydáno: Delacorte Press 2009
Stran: 374
Přečteno za: 19 dní



čtvrtek 9. října 2014

Lois Lowry: Gathering Blue

Tak jsem po čase - jen díky Mišákovým lezecký čtvrtkům, popravdě - zase dočetla knížku. Předchozí The Giver mě navnadil, tak jsem se pustila do další knížky od stejné autorky. Ale...

"In her strongest work to date, Lois Lowry once again creates a mysterious but plausible future world. It is a society ruled by savagery and deceit that shuns and discards the weak. Left orphaned and physically flawed, young Kira faces a frightening, uncertain future. Blessed with an almost magical talent that keeps her alive, she struggles with ever broadening responsibilities in her quest for truth, discovering things that will change her life forever."

V Dárci mě fascinoval skvěle vylíčený svět bez emocí, byť závěr celou knihu trochu shodil. Každopádně pořád to mělo zajímavé postavy i svižný děj. Od Gathering Blue jsem čekala něco podobného. Hmmm, marně. Začátek (minimálně celá první třetina) byla vcelku nezáživná a strašně se mi vlekla. Ano, i tu je zajímavě fungující společnost, byť na rozdíl od moderního pojetí u The Giver, se tu vracíme spíš někam k ranému středověku. Ani hlavní postava není nezajímavá - náhle osiřelá šestnáctiletá Kira s umem (až zázračnou schopností) tkát a vyšívat - ale za první půlku knížky se opravdu nestane nic jiného, než že se Kira přestěhuje z chatrče do domu rady starších a začne pro ně pracovat na vzácném rouchu. Ani další děj není nikterak závratný. Kira pracuje na rouchu, učí se techniku barvení... Kira se setkává s "kolegou" tesařem, pak ještě i s malou pěvkyní Jo. Zásadní zvraty se nekonají, život plyne velmi stereotypně, narušuje ho snad jen čas od času kvítko Mat.
Od druhé poloviny začne knížka lehce směřovat někam, kam jsem nějakou dobu nevěřila, že opravdu míří. Vše velmi pozvolna až rozvláčně. Závěrečný konflikt a velké odhalení a humánní poselství se objevuje až ve dvou posledních kapitolách a zase, na můj vkus je to gradace naprosto nedostatečná (nehledě na to, že ono humánní poselství z příběhu čouhá jak tanga z bokovek, imho). Ok, Kira se dostane k modré, čímž naplníme znění titulu, ale jinak se ve vesnici, v životě lidí, v jejich společnosti nezmění téměř nic, máme jen příslib do budoucna. Možná jsem neskromná, ale prostě mi to bylo málo.
Jak jsem The Giver-a chválila jako strhující a čtivou knížku, tak Gathering Blue mi (jak vidno z předchozích odstavců :)) moc nesedlo a budu dost přemýšlet, jestli vůbec po další distopii LL ještě sáhnu. Uvidíme.
P.S. A upřímně doufám, že tohle si nikdo ani nebude pokoušet to natočit. :)

Forma: ebook EN
Vydáno: Ember Mass Market Paperback 2006
Stran: 240
Přečteno za: 22 dní



neděle 14. září 2014

Lois Lowry: The Giver

Málokdy se mi stává, aby mě ke knížce přivedl trailer filmu - obvykle to bývá obráceně, nejdřív knížka, následně film. Ale tentokrát mě filmová upoutávka navnadila natolik, že jsem chtěla vědět víc...

"Dvanáctiletý Jonas žije ve světě, v němž neexistují války, zločiny, strach ani bolest. Všechno je dokonale organizované, nikdo si kvůli ničemu nemusí dělat starosti, dokonce i povolání dostane každý přiděleno. Jonas se má stát „příjemcem paměti“, uctívaným strážcem vzpomínek. Podrobuje se výcviku, při němž mu dosavadní příjemce paměti předává to, co nikdo jiný nesmí vědět ani cítit – vzpomínky a zkušenosti předchozích generací, dozvídá se o bolesti a utrpení, ale i o kráse, lásce a přátelství a začíná chápat, že jeho společenství žije v dostatku a bezpečí za cenu totální absence citů a možnosti volby. A s tímhle vědomím, s poznáním těchto hodnot už nedokáže žít jako dřív..."

Šedý unifikovaný svět bez rizik, bez možností, limitovaný pravidly a napomínáním z rozhlasu. Fungující, dalo by se říct i prosperující. Ale neživý. Bez emocí. Bez barev. Se všemi vzpomínkami soustředěnými u jediného člověka. A právě k němu přichází Jonas, aby od něj vzpomínky převzal...
Stačilo pár stránek a knížka mě naprosto vtáhla. Co mě fascinovalo, byl ten zvláštně - a v podstatě bezchybně - fungující svět. Vybrali vám partnera, přiřadili děti, dětem vybrali povolání, všechno bylo zařízeno, všechno fungovalo. A přece, když Jonas díky Dárci objeví opravdovou sílu emocí, všechny pocity a  barvy, připadá si okradený a přeje si svůj svět změnit. Dát lidem víc. Sám zjišťuje, že to, co vypadá jako ideální společnost, ideální zcela jistě není. A rozhodne se jednat...
Popravdě řečeno, po skvělém intru do světa klidné komunity bez emocí, barev i možnosti se rozhodovat mě trochu zklamal konec - útěk je sice zajímavý, ale vyznívá do prázdna. Přišlo mi to málo. (Nehledě na to, že bych fakt chtěla vidět, jak dvanáctiletý kluk cestuje spolu s ročním dítětem, nic proti...).
Každopádně je to výborná, čtivá a přitom vcelku útlá knížka, skvělá pro všechny fanoušky distopií - nadchne vás!
Vhodná (a dokonce i doporučovaná)  i pro starší děti - viz. slova autorky: "Muž, kterého jsem nazvala Dárcem, předal chlapci v knize znalosti, historii, vzpomínky, barvy, bolest, smích, lásku a pravdu. Pokaždé, když dáváte dítěti tuto knihu do ruky, děláte přesně totéž. Je to nesmírně riskantní. Ale pokaždé když dítě otvírá knihu, otevírá i bránu, která ho odděluje od Jinde. Dostává možnost volby. Dostává svobodu."

Forma: ebook EN
Vydáno: Ember Mass Market Paperback 2013
Stran: 179
Přečteno za: 5 dní



úterý 12. srpna 2014

Jakuba Katalpa: Němci

Druhá z knížek původně koupená na dovolenou. Sedla mi o poznání líp než ta předchozí, naštěstí...

"Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce čtyřicátých let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti zůstane řada nezodpovězených otázek. Pochopení rodinné minulosti a odhalení jejích traumat leží na Klářině vnučce, která se rozhodne babičku najít.

Kniha Jakuby Katalpy (1979) však není zdaleka jen o válce, byť je z největší části do této doby dějově zasazena. /.../ spíš než o beletrizovanou studii významného evropského etnika se jedná o příběh života poznamenaného událostmi dvacátého století. Vesměs fabulované, při znalostech dějin však nikoli nemožné události v životě jednoho člověka se rozprostírají na rozsáhlé časové ploše: od současnosti retrospektivně až po předválečnou dobu, kdy příběh a život hlavní hrdinky začíná."

Už od začátku mi knížka dost připomínala nedávno přečtenou Slepou mapu - postupným rozkrýváním minulosti, rodinnou historií, zasazením do (před)válečných let, Sudety, ... Celou první půlku knížky jsem si byla jistá, že zmiňovanou Slepou mapu dokonce překonává - trefně popsaná "komunistická" léta, prvorepublikové obrazy, ale hlavně kapitoly se střípky z vlaku odstupňované po letech, které z mnoha úlomků velmi zdařile skládaly mozaiku rozpoložení společnosti a jeho změn během předválečných let, byly naprosto brilantní. Zlom u mne nastal v přesunu děje do Sudet. Nebyla jsem s to pochopit, co tam Kláru vlastně drželo, proč zůstávala raději tam, na nepřátelském území, bez opory a dle mého i bez smyslu. Docenila jsem pak závěr, jen naznačený, nechávající prostor spekulacím, jak to vlastně všechno dopadlo.
Drobné výhrady bych měla k obtížné orientaci v postavách a k přehnané košatosti a detailnosti - přijde mi, že bez popisu životních osudů některých okrajových postav bychom se opravdu obešli.
Přesto bych knihu vřele doporučila, je čtivá, skvěle členěná - osobně mi krátké kapitoly nadmíru vyhovují a líbilo se mi i vyšší členění s úvodními citáty - a v neposlední řadě zajímavá. Není špatné podívat se na předválečné a válečné roky i z německého pohledu.

Forma: ebook CZ
Vydáno: Host 2012
Stran: 421
Přečteno za: 3 dny



čtvrtek 7. srpna 2014

Philippe Pozzo di Borgo: Druhý dech

Potřebovala jsem nějaké to čtení na dovolenou a z čistě praktických důvodů jsem vybírala mezi ebooky. Druhý dech byl jedním ze dvou úlovků...

"Philippe Pozzo di Borgo pracoval jako zástupce ředitele vinařských závodů Champagne Pommery, druhého největšího výrobce a prodejce šampaňského na světě. V roce 1993 se mu při letu na padákovém kluzáku stal úraz s následkem závažného poranění páteře, jež mu způsobilo celkové ochrnutí. Tehdy mu bylo dvaačtyřicet let. Zámožný dědic dvou významných francouzských rodin je po nehodě zcela vyloučen ze společenského života. Později ho stihne další rána – úmrtí milované ženy, po němž zůstává sám na výchovu dvou dětí. Z invalidního vozíku diktuje své vzpomínky a touhy, představy o světě i o tom, co je po životě. Nechává svou duši bloumat v klidném útočišti svého soukromého paláce nebo uprostřed nádhery korsických hor v kraji svých předků a oddává se vyprávění prosycenému bolestí a opojnou nadějí. Celých deset let ho při životě, který střídáním dramatických momentů a groteskních situací občas připomíná horskou dráhu, udržuje přistěhovalec Abdel, jeho anděl a „ďábel strážný“ v jedné osobě. Tato část autorova života inspirovala scénář filmu Nedotknutelní."

Vzhledem k tomu, že zmiňovaný film se mi líbil moc, jsem předpokládala, že to bude sázka na jistotu. No, upřímně řečeno, už dlouho mě žádná knížka takhle nezklamala. Bylo to zmatené, roztříštěné a co je asi nejsmutnější - nezajímavé. To, co dovedli ve filmu tak bravurně prodat - velké složitosti a drobné zádrhele života s postižením, běžné každodenní problémy, rutinu - to tu sice autor zmíní, ale jen okrajově. Hlavní proud knižního vyprávění tvoří nahodilé shluky myšlenek. Nesetříděných, nahodile měnících směr, zcela pomíjejících časovou souslednost - hned jsme v hluboké minulosti, hned zpět v budoucnosti, hned někde mezi. Neříkám, že tento zápis běhu autorových myšlenek není zajímavý, ale je extrémně obtížný na čtení i orientaci, ovšem co je horší, nechávalo mě to naprosto chladnou. (Navíc se mi trochu zajídalo i neustálé opakování faktu, že je hlavní postava bohatým aristokratem, narážky na finanční náročnost, konstatování, že si může dovolit tu nejlepší péči a pod. Upřímně - prudilo mě to. :))
Mimo autora bych si troufla z mizerného dojmu z četby částečně obvinit i překladatelku - sama dobře vím, že překládat z francouzštiny (zejména beletristickou košatou francouzštinu) není nic jednoduchého, ale na druhou stranu si myslím, že dovedu rozpoznat, že se to v knížce jen hemží větami s francouzskou stavbou věty, které v češtině působí nepřirozeně a kostrbatě.
Knížku jsem s přemáháním nakonec dočetla, ale tak mizerné hodnocení ode mě už dlouho nic nedostalo. A naprosto nechápu, jak mohli autoři filmu na základě této předlohy natočit něco tak úžasného, jako jsou Nedotknutelní - mají můj obdiv! Takže jestli něco doporučuji, pak je to v tomto případě rozhodně film, nikoliv kniha!

Forma: ebook CZ
Vydáno: JOTA 2013
Stran: 264
Přečteno za: 10 dní



středa 23. července 2014

Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat

To jsem šla vyměnit špatně koupenou knížku do svého oblíbeného knihkupectví a ne a ne mě nic cvrnknout do nosu. Tak jsem vzala Analfabetku, říkala jsem si, že s tou vedle nešlápnu...

"Druhý humoristický román Jonase Jonassona /.../ vypráví příběh černošské dívky Nombeko Mayeki, která se v roce 1961 narodila v Sowetu, chudinském předměstí Johannesburgu. Přestože neumí číst, velmi dobře rozumí matematice. Postupně se dopracuje na pozici, ve které navrhuje jaderné hlavice, a odstěhuje se do Švédska. Ve Švédsku vyšel román na podzim 2013 a okamžitě vzbudil ohlas srovnatelný se Stoletým staříkem, který tu byl dva roky po sobě nejprodávanějším románem."

Z několika stran se mi dostalo varování, že je Analfabetka v podstatě se Staříkem dost podobná, takže s tím jsem do ní šla. A ne že by mi to vadilo. Zase mě knížka od prvních stránek chytla a stejně pevně držela celých šest dní, co mi vydržela (a to jsem se ovládala :)). Mně se prostě Jonassonovo psaní líbí - to jeho co nejneuvěřitelnější spřádání osudů hlavních postav včetně všech možných odboček i u těch vedlejších mě prostě fascinuje. A ten jeho smysl pro detail. Nebo popis historického kontextu lehce vzdělávající svého čtenáře, to se mi taky líbí.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli se mi líbila víc Analfabetka nebo Stařík. Nakonec jsem usoudila, že to je remíza. Stařík měl skvěle absurdní úvodní zápletku, od které se všechno odvíjelo. U Analfabetky se k absurdním situacím dostaneme o něco později, ale nijak jí to neškodí. Díky exotickým destinacím je zajímavá hned od začátku také, jen trochu jinak. Zkrátka a dobře, další příjemná a zábavná kniha pro všechny.
A už se těším na další "Jonassonovinu"! :)

Forma: CZ
Vydáno: Panteon 2014
Stran: 414
Přečteno za: 6 dní



pátek 18. července 2014

Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

A tahle radost šla taky sama, stránky jen lítaly...

"Alan Karlsson má narozeniny. Je mu sto let. Vlastně důvod k oslavě. Starosta i místní tisk se připravují na velkolepou oslavu, stoletý stařík má však docela jiné plány: jednoduše zmizí, a brzy je celé Švédsko kvůli jeho útěku vzhůru nohama. Jenže s podobnými věcmi už má Alan své zkušenosti - v mládí koneckonců uvedl do zmatku celý svět. Jonas Jonasson ve svém románu vypráví o jednom veselém útěku a také o šíleném životním příběhu svéhlavého muže, který se sice nikdy nezajímal o politiku, ale přesto byl vždy nějak zapleten do velkých historických událostí 20. století."

Skvělý začátek, mám ráda knížky, co se rozjedou, ani nevím jak, chytnou mě a nepustí. Po čase to sice lehce zpomalila druhá linie popisující Alanův dosavadní život, ale po pár střídáních jsem si už vůbec nebyla jistá, která linie mě baví víc. Obě totiž byly výborné. V první - postavy zahnané do tak absurdních situací, až se přistihnete, že vám to všechno vlastně připadá snad i možné. A ve druhé Alan jako švédský Forrest Gump, který znal většinu politických velikánů osobně a podílel se měrou nemalou, byť způsobem překvapivým, na vývoji celosvětových dějin. (Jen tedy nevím jak kdo, ale já na konci ještě čekala jistou smrt. Přišlo mi, že to k ní vyloženě spěje...)
Zábavná (jakož i poučná) kniha, u které se naprosto nedivím, že se stala bestsellerem - sama bych ji bez váhání doporučila všem knihomolům - a která se ideálně hodí na cesty. Třeba na vaši letní dovolenou...
Každopádně pane Jonassone, smekám, povedla se vám!

Forma: ebook CZ
Vydáno: Panteon 2012
Stran: 400
Přečteno za: 5 dní



úterý 8. července 2014

John Green: Hledání Aljašky

Další bleskurychle přečtená knížka - jednak byla poměrně krátká a taky se dobře četla...
... a už druhý den přemýšlím, co o ní vlastně mám napsat.

"V celé dosavadní existenci Milese zvaného „Váleček“ se zatím nic zajímavého nestalo a jeho posedlost slavnými posledními slovy velikánů v něm vyvolala ještě větší touhu hledat „velké Možná“. Vypraví se tedy do občas bláznivého, trochu nejistého a rozhodně ne nudného světa internátní školy Culver Creek a život přestane být bezpečný – ba změní se v pravý opak. Jen o pár dveří dál totiž bydlí nádherná, chytrá, zábavná, sexy, sebedestruktivní, ujetá a naprosto fascinující Aljaška Youngová, kapitola sama pro sebe. Vtáhne Válečka do svého světa, nasměruje ho k velkému Možná a uloupí mu srdce. Další příběh známého autora Johna Greena – živý, naléhavý a nekonečně dojemný!"

Nemůžu říct, že by se mi nelíbila. Zajímavé postavy, školní prostředí, nepříliš komplikovaná forma, díky které stránky svižně postupovaly. Krátké kapitoly byly navíc uvozeny odpočtem dní do/od klíčové události. Tím se ale dostáváme ke slabinám. Jak se mi první půlka, plná Aljaščiny nevyzpytatelnosti, líbila, tak s tou druhou se pro mě většina kouzla vytratila. A nebylo to jen onou tragickou přelomovou událostí. Přišla mi prapodivná ta snaha kluků za každou cenu odhalit co nejvíc, nějak jsem tomu jejich zoufalému lovu nevěřila. Ani závěrečnému "odhalení".
Jednou z nejpozoruhodnější věcí, které ve mě z Hledání Aljašky zůstanou (kromě Aljašky jako takové :)), je tak Válečkova záliba v posledních slovech slavných osobností. Byť by mě samotnou nikdy nenapadlo se tímto fenoménem zabývat, vcelku dovedu tuhle Válečkovu posedlost pochopit - některá fakta byla vskutku fascinující.
Přesto Johna Greena počítám ke svým oblíbeným autorům - tuto pozici si vydobyl už jen dokonalým TFIOS-em - a rozhodně mu dám s dalšími tituly ještě šanci. Ale obávám se, že k Aljašce se podruhé už nevrátím, jednou stačilo...

Forma: ebook CZ
Vydáno: Knižní klub 2013
Stran: 256
Přečteno za: 2 dny



středa 25. června 2014

Alena Mornštajnová: Slepá mapa

Poté, co jsem se od začátku roku mordovala se dvěma knihami dlouho předlouho (ano, paradoxně byly obě v angličtině, ale nebudeme z toho dělat závěry, že ano :)), tak teď se mi povedlo narazit na knížky, co se čtou samy. Chytnou a nepustí. Tak možná těch dvacet knížek za rok přece jen stihnu... :)

Mám ráda knížky, které mě chytnou už od prvních stránek. Slepá mapa do této kategorie rozhodně patří. Vypráví životní osudy tří žen třech různých generací odehrávající se na pozadí velkých historických událostí. Osud Anny, která přes odpor svých rodičů odjede s milým Antonínem do pohraničního městečka, ovlivní (první) světová válka, odkud se její muž vrací raněn, její dcera Alžběta prožije v pohraničí pozvolný nástup fašismu, druhou světovou válku i poválečné znárodňování a Anežka, která už vyrůstala v socialismu a ve škole malovala obrázky příslušníků lidových milicí, se musí potýkat s nátlakem od StB a hlavně s vlastní zradou.
Trojici hlavních hrdinek pak doplňují i osudy mužů - příbuzných, kamarádů i starých lásek - dokreslující další osudy dané doby. Zase mi to z vlastního popisu zní hrozně schematicky, ale tahle knížka je hlavně o lidech. Lidech, kteří touží žít a milovat a být šťastní. Každá z žen je jiná povahou, vede jiný život, má odlišná přání a s osudovými událostmi se srovnává po svém. A i když je osud vede životem plným krutých zvratů a tragických událostí, přesto jejich touha žít přetrvává a vede je dál...
Je to strhující čtení (jak napsali i v Kosmasí anotaci). Ač je každá kapitola uzavřeným vyprávěním, stejně mě to pořád nutilo číst dál, chtěla jsem vědět víc. Rozhodně bych ji doporučila k přečtení všem, komu se líbily Žítkovské bohyně - tady sice nenajdete mystiku, ale zaměřením na ženské hrdinky a vyprávění lidských osudů na pozadí dějinných událostí mi je připomnělo...

Forma: CZ
Vydáno: Host 2013
Stran: 396
Přečteno za: 5 dnů (byť Goodreads ukazuje 4 měsíce - to jsem jen čekala na volnou čtecí kapacitu :))



Mimochodem, zajímavý rozhovor s autorkou Alenou Mornštajnovou jsem našla na Klubu knihomolů.

neděle 15. června 2014

Kerstin Gier: První stříbrná kniha snů

Ano, tak toto byl pravý opak mého dlouhého čtecího utrpení s BJ. Tohle byl jednodenní sprint. Ale když ono se to jinak nedalo! (Díky, Q!)

Včera večer jsem do Stříbrné knihy poprvé nesměle nakoukla a hned byly tři první kapitoly pryč. Ta paní (Kerstin Gier) je neuvěřitelná. Neříkám, že to je nějaké veledílo, to opravdu ne. Naopak, je to YA dílko přesně podle pravidel - chytrá a krásná hlavní hrdinka, čtveřice andělsky vypadajících mladíků (který z nich asi bude ten pravý?), záhada zdánlivě nemající logické vysvětlení, tajemný nepřítel, středoškolské prostředí, všechny ty iPady a Googly odpovídající světu mladých - všechno zapadá do schémat. Když na začátku přichází na scénu matčin nový přítel a sestěhování dvou rodin, ze kterého není nikdo nadšený, tak je zjevné, že na konci bude v tomtéž domě panovat naprostá idyla. Když se na sklonku příběhu dočtete, že je na něco dost času, tak je naprosto jasné, že na to dost času zcela jistě není. Atd. Ale pokud jste schopní pravidla žánru akceptovat, budete mile překvapeni. Lehce mi to pořád připomínalo diamanty - přece jen je výstavba příběhu skoro stejná, jen se tu místo cestování časem leze jiným lidem do snů (mimochodem, vcelku originální koncept). Každopádně je to čtivé, svižné a zábavné. A to není málo.
Kdyby mi bylo o dvacet let míň, tak tuhle knížku (potažmo sérii, potažmo další knížky ze stejného pera) naprosto zbožňuju.

Forma: CZ
Vydáno: CooBoo 2014
Stran: 352
Přečteno za: 1 den


pátek 13. června 2014

The Fault In Our Stars

Na tenhle film jsem se těšila už od okamžiku, kdy jsme s Evčou byly na Divergentu. Trailer vypadal velmi nadějně, tak jsem doufala, že mi snad tu skvělou knížku nezkazili...

... a nezkazili. Naopak. Obávám se, že tenhle film pro mě byl filmovým vrcholem na několik let. Už dlouho se mi nestalo, aby mi nějaká filmová adaptace literárního díla tak moc sedla a tak přesně kopírovala (úžasný) zážitek z knížky. Banální zápletka - dva teenageři se do sebe zamilují - má několik háčků. Tím největším je rakovina. Všudypřítomná blízkost smrti. Nedosažitelná touha po normálnosti. Snaha neublížit svou smrtí víc, než je nutné. (“I'm a grenade and at some point I'm going to blow up and I would like to minimize the casualties, okay?”). Ano, máme tu tragickou love story další generace (viz. spa).
Ale je to citlivé, je to vtipné (docela dost), má to nadhled a není to přehnaně melodramatické (ok, ta tleskací scéna byla už dost na hraně). Podobně jako u My sister´s keeper mě fascinovala ta mrazivá opravdovost, s jakou nás do příběhu ponoří...
Film je naprosto skvěle obsazený - oba hlavní hrdinové jsou perfektní. Shailene Woodley (Hazel) mi tu dokázala, že opravdu umí hrát a ne že ne (viz Divergent), ostatně Ansel Elgort (Augustus) taktéž (jako Caleb mi fakt nesedl). Působí naprosto přirozeně, jejich dialogy, slovní hříčky i kousavé vtípky z knížky fungují i na plátně. Další dokonalou postavou je pak spisovatel jejich oblíbené knihy, Peter van Houten (Willem Dafoe). Asi jediná postava, ke které bych měla výhrady, byl Hazelin otec - ten mi neseděl ani k Shailene, ani k Lauře Dern, ale budiž.
Jsem přesvědčená, že tenhle film funguje i pro knižní předlohy neznalé - a od začátku je zjevné, že happyendem to tu zkrátka skončit nemůže. Poté, co to vypadá, že se Hazel splní její velký sen, po dokonale romantickém večeru v luxusní amsterodamské restauraci se šampaňským (“He called out to his fellow monks,'Come quickly I am tasting stars.” ) přichází krutá návštěva u van Houtena se ztrátou iluzí a ještě krutější pravda od Guse. Příběh se láme. A na konci filmu už tu máme jen potemnělé kino s masivně posmrkávajícími dámami všeho věku. Nevím, jestli je to film i pro chlapy, nějak to nedovedu posoudit. Ale já vím, že se na něj podívám rozhodně víc než jednou, tohle chci mít doma...

Myslím, že to je první stovkové hodnocení v éře mých blogových recenzí (ok, vím, že toho tady zas tolik nemám, point taken :)), ale tahle stovka je solidní a neskromně se domnívám, že časově trvalá.

“You gave me a forever within the numbered days, and I'm grateful.”

Hodnocení: 100%
Film: Hvězdy nám nepřály
Režie: Josh Boone
Shlédnuto: 10.06.2014 v Cinestaru HK

Helen Fielding: Mad About the Boy

No, když jsem s touhle knížkou v zimě začínala, tak jsem teda fakt netušila, že se s ní budu crcat takhle dlouho, měla to být oddychová rychlovka. A ono čtyři a půl měsíce, chmch. No, o něčem to asi vypovídá...

První dvě "Bridžitky" jsem četla dávno, ale četla. Takový to pohodový četní, co si berete na cesty. První byla skvělá a vtipná (stejně jako i film, následně), druhá už malinko pokulhávala (stejně jako i film, následně), ale přesto to bylo zábavné. Tak proč ne ta třetí?
Problém vidím zejména v absenci Marka - bez něj, bez solidního protějšku lehce praštěné Bridget, to prostě nemůže fungovat. Ano, pořád je to místy vtipné, pořád je to zábavné pozorovat, jak se Bridget potýká s nejrůznějšími nástrahami každodenního života. Třeba ty její začátky na Twitteru, to je fakt ze života. Ale stejně jako ona je to často i smutné a bezvýchodné. A zdlouhavé.
Nebýt poslední čtvrtiny, která už zjevně spěla k relativnímu happyendu a která mě donutila to konečně dočíst, bych asi hodnotila až podprůměrně. Takhle to nakonec vypadá na solidní střed, ale budu doufat, že další pokračování už Helen Fieldingová opravdu nechystá.

P.S. Občas velmi zajímavé obohacení slovní zásoby - třeba slovíčko pro vši jsem donedávna opravdu neznala... :)

Forma: ebook EN
Vydáno: Jonathan Cape 2013
Stran: 336
Přečteno za: 4,5 měsíce (cca 130 dní)



čtvrtek 29. května 2014

Astrid Lindgrenová: Ronja, dcera loupežníka

První knížka z knihovny, kterou teď čteme (spíš teda Koalix než já) Mišákovi. A vzhledem k tomu, že ji za chvíli budeme muset vrátit, chtěla jsem si ji přečíst celou. V dětství mi tahle knížka nějak unikala, ale znala jsem stejnojmenný film z roku 1984 (i s památnou větou "Co-co-co-copak to děláš, po-po-po-potvůrko po-po-po-podivná?").

Ronja se narodila za bouřlivé noci, která byla tak děsuplná, že napůl rozťala prastarý hrad, v němž vládl její otec bandě loupežníků. Odtrženou část hradu ihned obsadil na smrt znepřátelený rod lupiče Borky. A co čert nechtěl, Ronja našla svého nejlepšího kamaráda právě v synovi Borky, Birkovi. Co všechno nebezpečného i hezkého z toho vzešlo, se dozvíte v tomto příběhu, jenž se odehrává v divokém lese a lukách se skřítky, větrnicemi a bludičkami. V příběhu, který budete číst s napětím, obavami, smíchem i nadějí, že se Ronje a Birkovi snad podaří smířit odedávna znesvářené klany. Dávný příběh Ronji a Birka, dětí z dvou znepřátelených loupežnických rodů, je plný napětí, dobrodružství, krásné i divoké přírody, obydlené nejen zvířaty, ale i nadpřirozenými bytostmi.

Bylo tam všechno, jak si pamatuju - krásný a silný příběh jednoho velkého kamarádství, spousta dobrodružství, kouzelných postav. Pro děti myslím skvělá knížka, doufám, že se k ní Mišák ještě později vrátí. Několikrát...

Forma: CZ
Vydáno: Albatros 1987
Stran: 172
Přečteno za: 1 den



středa 28. května 2014

Veronica Roth: Allegiant

Tak jsem se konečně prokousala i třetím dílem. Chytlo mě to v době, kdy jsem se chystala do kina na Divergent a chtěla jsem se - po Insurgentu, který mě nebavil a nic jsem si z něj nepamatovala - dostat zase do světa pěti frakcí. Nakonec mi to trvalo dýl, než jsem předpokládala, ale tak to prostě občas chodí...

Ono to totiž nebylo nijak extra zábavný. Sice jsme se konečně dozvěděli, co je za hranicemi města, ale nedá se říct, že by to bylo nějak zásadní. Je to zajímavá konstrukce, s těmi experimentálními městy, ale vpodstatě zbytečné. Celá knížka je protknuta diskuzemi o správných genech /špatných genech a morálně jsou to jistě zajímavé otázky. Problém ale je, že naše postavy tím vším jen tak proplouvají, občas se do něčeho zamotají, ale vlastně moc neví, co mají dělat. Cca na tři sta stránkách. A vše to slouží k tomu, aby se zase střílelo, bojovalo a zabíjelo. Aby zástupy postav zase o kus prořídly. Aby se na sebe hlavní hrdinové mohli naštvat, pak udobřit, těšit se na budoucnost a nakonec ... Dobře, přiznávám, že mě závěr nešokoval a ani přespříliš nezasáhl - nebyla jsem totiž schopná si ho nevyspoilovat předem (O:-)). A zřejmě díky tomu mi i konec příběhu přišel vcelku dost logický a očekávatelný (byť teda radost jsem z něj neměla...)
Pokud se vrátím ještě k trilogii jako celku, pak mi nejzajímavější rozhodně přijde úvodní Divergent - seznámení se světem rozděleným na frakce, Trisina volba, její Dauntless začátky i závěrečný konflikt - to všechno mělo spád a hlavně smysl. Z Insurgentu si opravdu nepamatuju skoro nic - vím, že dojeli k Amity, pobyli tam a pak tam byl konflikt s Erudite, Calebem a vězněním. Ovšem detaily žádné, nic neutkvělo. Z Allegiantu si budu pamatovat venkovní Bureau, věčné GP/GD kecy a ten konec. Taky nic moc výsledek. Každopádně jsem velmi zvědavá, jestli po Divergentu opravdu natočí i další díly a jestli bude třetí díl opravdu opět rozkouskován na dva, jak je to teď u filmového průmyslu zvykem. Fakt by mě zajímalo, čím ty tři hodiny naplní. A jestli na to vůbec půjdu. :)

P.S.Mimochodem, jestli se této trilogii dá něco přičíst k dobru, pak je to rozšíření slovní zásoby. Už jen pojmenování frakcí pro mě bylo jazykovým přínosem.

Forma: ebook EN
Vydáno: Katherine Tegen Books 2013
Stran: 526
Přečteno za: měsíc a dva dny (33 dnů)



neděle 18. května 2014

The Perks of Being a Wallflower

Takovej krásnej titul (The Perks of Being a Wallflower) a oni to česky zase přeloží tak bezpohlavně - prej "Charlieho malá tajemství", chmch :/ No nic, konec jazykového okénka.
Náhodným touláním po IMDB a ČSFD jsem se dostala až k téhle perle. Jen FIY Divergent > The Spectacular Now se stejnými herci > The Perks of Being Wallflower srovnáváno s předchozím. Opravdu skvělý film. Citlivý, dojemný, vtipný i romantický, ale hlavně silný.
Dokonale zahraná hlavní postava - Charliemu jsem věřila úplně všechno. Ta jeho touha zapadnout, mít kamarády je téměř hmatatelná. Moc se mi líbil Ezra Miller jako Patrick (Nothing :)), angličtinář Mr. Anderson (Paul Rudd - vidím ho a automaticky se mi k němu zasociuje Phoebe z Přátel), doktorka Joan Cusack, byť na scéně nebyla nikterak dlouho a další. Jen s Emmou Watson to bylo kapku horší - jednak v ní neustále vidím tu Hermionu, druhak se mi nikdy moc nelíbilo jak hraje. Ale snažila se, hodně. Vážný scény a dialogy jí šly líp než party hard, imho.
Rozhodně je to za poslední dobu nejlepší film o dospívání. A jeden z nejlepších filmů vůbec. Zůstal ve mně zakousnutý ještě hlouběji, než jsem si myslela. (Jo, a musím si sehnat ten soundtrack, ten bude stát za to!)

Hodnocení: 80%
Film: Charlieho malá tajemství (2012)
Režie: Stephen Chbosky
Shlédnuto: 18.5.2014 doma

pátek 16. května 2014

Tag: V peřinách

Tak jo, může za to Quanti, přece nemůžu tuhle rukavici nechat ležet... :)  

Bez čeho už půl roku neodcházím do peřin?
Hmm, nic originálního, je to mobil. Slouží jako hodiny, budík i zábava při nespavosti.

Svůdné sansoussi nebo pohodlné pyžamo?
Od jara do zimy zásadně bez pyžama. A bez ponožek. Výjimkou jsou dny (cca tři dny v roce), kdy jsem nemocná, je mi hodně mizerně a potřebuju se vypotit. A musím se přiznat, že opravdové pyžamo vlastně žádné nemám, když je třeba (návštěvy, služebky), tak použiju tričko a kraťasy, ale pyžamo fakt nevlastním.

Kniha?
Ano, vždycky mám nějaký čtení po ruce. Poslední dobou spíš Kindle. Nebo nejaktuálněji tablet (ten totiž i sám svítí :D). Jen toho času na čtení bych potřebovala ještě trochu víc...

Kosmetické rituály?
Většinou si před zalehnutím do postele namažu ruce. Vhodná doba, kdy už pak nic zásadního nezapatlám. 

Sklenička něčeho dobrého před spaním?
Poslední dobou spíš ne. Ne že bych si nedala, ale tak nějak si říkám, jestli jsou něco zbytečně přijatý kalorie, tak je to večerní alkohol. A ano, je to smutné, vím. Problém u mě je, že si hrozně snadno z podobných věcí dělám pravidelný zvyky a to fakt nechci. Takže příležitostně, ale ne pravidelně.

Chrápu?
Hmm, prej jo. Chrápeme všichni, Koalix, rodiče i děti. Naštěstí s tím naprosto nemám problém, usnu za jakýhokoliv chrápacího doprovodu. A upřímně doufám, že Koalix je na tom podobně. :)

Snídaně do postele?
Nikdy. Nestojí mi to za to, pak bych si tu postel musela půl hodiny zase dávat do pucu (drobky v posteli bytostně nesnáším). U nás patří jídlo jen do kuchyně...

A vzheldem k tomu, že všichni, kdož chtěli, už sepsali, tak se obávám, že nemám kam poslat dál. Nebo mě snad někdo přesvědčí, že se mýlím? :P

pondělí 12. května 2014

Tropical Islands adventure

Výlet do obřího vodního parku v Německu - nezní to lákavě? Dovoz i odvoz, zajištěný vstupný, ráno tam, večer zpátky... Znělo to lákavě, tak jsem nás s Mišákem přihlásila. Když jsem pak před pár dny četla podrobnější informace k výletu, tak se mi dělalo až mdlo, už jsem viděla, jak se výlet za zábavou mění v noční můru... Odjezd ve 3 (!!!) ráno, pět hodin v autobuse, pak celý den v Tropical Islands, v sedm večer odjezd a návrat kolem půlnoci (!). Málem mě vomejvali. Popravdě, kdyby to šlo, tak v tom okamžiku ještě ze všeho vycouvám. Ale vzhledem k tomu, že Mišák už se dost extrémně těšil, tak to nakonec dopadlo...
Když autobus odjíždí ve tři, znamenalo to kolem půl třetí nejpozději odjezd z domu, což znamenalo probudit Mišáka ve dvě a sebe ještě dřív. Vydedukovala jsem, že je pro mě jednodušší nejít spát vůbec než vstávat takhle krutě brzo po pár hodinách spánku (taky jsem se dost bála, že bych nejprv nemohla usnout a pak zase že bych nevstala, mívám dost nevypočitatelný reakce, když mi zvoní budík příliš brzo). Do desíti jsem se ještě balila, pak pár hodin u počítače, přes to nejhorší mě udržel vzhůru pěknej film (The Spectacular Now). Vyráželi jsme s dostatečnou časovou rezervou, abychom se pak mohli na místě srazu ve třech stupních stresovat, jestli jsme na správným místě. Přece jen, bejt s klukem školkovýho věku před třetí ráno ve městě, to nebejvá úplně běžný. Až tak, že u nás zastavil kolemjedoucí taxíkář a ptal se mě, co se děje, že viděl ve městě hrozně moc malejch dětí s rodičema a co že to je za akci. Pobavilo. :)
Autobus přijel, lidi se sešli vsichni, na nikoho se čekat nemuselo, takže 03:05 už jsme opravdu byli na cestě. Počítám, že ten, kdo to vymýšlel, předpokládal, že děti budou takhle ultrabrzo ráno rozespalý a usnou, aby pak prospaly větší část cesty. Idealistická představa. Děti se sice během první půlhodiny opravdu jakžtakž uklidnily a uložily k spánku, ale vzhledem k tomu, že autobus nedisponoval funkčním záchodem, tak se všechny děti po hodině cesty na čurací zastávce hned zase vzbudily. A většinou už neusnuly. Mišák se sice hodně snažil usnout, ale taky tomu spaní teda moc nedal. Já o něco víc, ale moc kvalitní spánek to popravdě řečeno nebyl. Před šestou na další zastávce (těsně před hranicema) už jsme se nasnídali a bylo po spaní. Mimochodem, stojím si takhle na benzínce frontu na kafe, už jsem na řadě, ale ještě než stačím vyřknout svou objednávku, udělá to mohutné cvak a celá benzínka - byvše bez proudu - zhasne. Obsluha nás nemilosrdně vyhodí a mám po kafi. Inu, drsný je svět. :)
Dětem se dostane Ice age (příjemné překvapení), já se do toho snažím číst Allegiant. Kolem osmé sjíždíme z dálnice a začínáme se crcat po německých okreskách. Celej autobus hlásí, že se mu chce čůrat, ale má smůlu, "protože už tam skoro jsme". A opravdu, bystřejší už obří kopuli i spatřili. O půl deváté parkujeme, dostaneme čipy a míříme do šaten. Jsme tu!
Nadšení dětí (pochopitelně) dosahovalo vrcholu, všechny už chtěly být ve vodě. Mišák taky, tak jsem v rychlosti nacpala věci do skříňky a jen s minimem jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Předchozí večer jsem na netu pečlivě nastudovala plánek, tak jsem věděla, že musíme mířit hodně doleva a dozadu skrz prales, minuli jsme menší přední lagunu a došli až k tropickému moři. Miliony lehátek, valná většina volných (přece jen byl v Německu všední den a poměrně brzo), tak jsme si dvě vybrali a zamířili do vody. Nejdřív do místního brouzdaliště. Božsky teplá voda a kupa atrakcí - na první blbnutí to bylo ideální. Pak jsem si všimla tobogánové věže, tak jsem Mišáka přemluvila, že se tam zajdem podívat - ještě totiž nikde nebyly fronty. Mišák nejprv moc nechtěl, ale nakonec jsem ho na žlutej tobogán dostala. A pak chtěl samozřejmě ještě a ještě a ještě.
Pak jsme otestovali "hlubokou" (= 135cm) vodu - Mišák s rukávkama - blbli jsme, Mišák mě potápěl, ukazovala jsem mu kotrmelce a stojky pod vodou, chytali a lovili jsme se. Cachtali jsme dlouho a přišlo mi, že už tam jsme věčnost, ale podle hodiny bylo teprv před desátou. Tak jsme ještě prozkoumali přední menší lagunu, objevili tam další dva kratší tobogány, vodopád, zablbli si ve vodním protiproudu a plavali a plavali.
Už jsem toho začínala mít dost, tak jsme se vrátili zpátky k lehátkům, Mišák se šel cachtat do brouzdraliště a já odpočívala. Přece jen na mě začala dopadat únava z nevyspání a taky hlad se ozýval. Pomalu jsem osychala, po jedenácté jsem odvelela z vody i Mišáka, oblíkli jsme si plážový úbor a šli hledat místo, kde se najíme. Lehce mě zneklidňovalo, že ani jedno ze tří prvních míst, který jsme našli, nebylo otevřený. Až ve čtvrté restauraci mi paní lámanou angličtinou byla schopná říct, že otevírají až ve dvanáct. A poradila místo, kde otevíraj už o půl dvanácté. Spása! Sedli jsme si tam a čekali, těch pár minut se mi vleklo fakt pekelně - hlad jak slon a ještě jsem doslova usínala. Ale jakmile otevřeli, objednali jsme si dvakrát pizzu Hawai a za pár minut jsme měli havaj. Pizza vynikající! Naprosto nad očekávání, velká, čerstvě upečená, hotová mana. Mišák sám snědl půlku té svojí (na něj dost výkon :)), já se taky překonávala a ty dvě zbylý čtvrtky jsme si vzali sebou na horší časy. Rozhodně to byl oběd hodný 16 eur, který jsme za něj dali.
Po obědě měl Mišák slíbený dětský koutek (Tropino klub), kde si polezl po Tongo-like průlezkách. Já doufala v kafe někde poblíž, ale měla jsem smůlu, stál tam jen automat na eura a ty jsem měla schovaný v bezpečí v šatně. Tak jsem nechala Mišáka trochu vyblbnout, ale jak jen to šlo, ukecala jsem ho na kafovou/zmrzlinovou pauzu. V Borneo Café jsme si dali já kafe, Mišák zmrzku. Obojí za jednotnou cenu 2,20 EUR. Popravdě, v tom okamžiku bych za kafe dala klidně i trojnásobek. :D Tak jsme si vychutnávali ty naše šedesátikorunový slasti, Mišák standardně flirtoval s obsluhou, já jsem dobíjela baterky, konečně. Po kafopauze jsme se vydali do šaten - k telefonu, ozvat se domů, a pro foťák - neprozřetelně přes místní nákupní boulevard (= řada asi pěti obchodů). Pochopitelně mě to něco stálo, ale aspoň to nebyla totální blbost - Mišák tam objevil malý baterky na ruční pohon (podobnou vždycky obdivoval u známých) s logem Tropical Islands, tak bylo rozhodnuto.
Zpátky u lehátek jsme byli po celé naší polední pauze asi v jednu a čekalo nás druhý kolo vodních radovánek. Tobogán, brouzdaliště, blbnutí ve velkým bazénu, zase tobogán... Někdy v tomhle kolotoči jsem si všimla, že nám chybí jeden ze dvou čipů, tak jsme byli nuceni provést pochodový cvičení - nejdřív přes celou halu na informace/ztráty a nálezy, odkud nás poslali zase zpátky k plavčíkům u velkýho bazénu, kde ten náš ztracený čip někdo našel. Takže to naštěstí nebyla žádná tragédie. A zase na tobogán a zase do velkýho bazénu. Popravdě řečeno už se mi všechno to máčení ve vodě začalo malinko zajídat. Jo, vodu mám ráda a hodně, ale tak nějak přiměřeně, takhle už toho bylo nějak moc. Na Mišákovi už taky byla dost znát únava, přece jen toho v noci moc nenaspal, tak ani moc neprotestoval. Dali jsme si na lehátcích svačinu, lehce oschli a definitivně opustili vodní atrakce. Ne tak areál, ještě pořád jsme před sebou měli minimálně tři hodiny. Došli jsme se do šaten převlíknout a vyrazili znovu do Tropina, dětskýho koutku. Znovu si prolezl všechno, co se dalo, zatrsal si na německý songy, co tam pustili nějací němečtí dětští baviči, a tak. Já jsem zase toužila po kafi. Tentokrát jsem sice eura měla, ale zase nespolupracoval automat - byl vypitej do dna. Smůla.
Pak jsme ještě vyzkoušeli bumping boats (lodě, co do sebe naráží podobně jako autíčka v autodromu), ale bylo vidět, že Mišák už je hotovej, už se ani nezvládal bavit. Přesto jsme si na závěr nechali ještě jednu perlu - The African Jungle Lift. Lavice, která vás vyveze vzhůru a pak vás volným pádem pustí dolů. A znovu. A znovu. V průběhu dne bylo ječící lidi z téhle atrakce slyšet pravidelně, sami jsme si ji několikrát obcházeli, ale odhodlali jsme se tam až teď. Nejdřív jsem zjišťovala, jestli tam Mišák vůbec může, ale měl nad metr, tak jsme do toho šli. Trochu jsem měla strach, jestli to nebude moc "blicí", ale bylo to tak skvělý, že jsme šli rovnou ještě jednou. Z výšky krásný rozhled a pak ten pád dolů - žádný extrém, příjemný adrenalin. Byla to taková pěkná tečka. Dál už fakt nic. Převlíknout z letního plážovýho do cestovního, pobrat zavazadla, zaplatit a tu závěrečnou necelou hodinu před odjezdem jsme už jen proseděli u vchodu/východu, snědli večeři (kuřecí řízky z domu), utratili poslední drobný (za M&Ms pro Mišáka :)) a čekali na ostatní.
Trvalo to, než jsme se sešli všichni, ale dočkali jsme se. Závěrečná skupinová fotka, nástup do autobusu a jelo se domů. Někdo optimisticky pustil pohádku (Frozen - mimochodem docela zklamání), což se ale ukázalo být naprosto zbytečným krokem, protože do deseti minut všechny děti do jednoho vytuhly. Dokonce i první čurací zastávku jsme (radši) zrušili. A šinuli jsme se napříč Německem k domovu, trvalo to dlouho, předlouho, děti utlačovaly své matky, jeden klučina víc než hodinu usilovně kňoural/brečel - napůl ze spaní, napůl vzhůru - zkrátka prostředí spánku opravdu moc nepřálo. Za hranicema se k tomu přidaly příšerný cesty a téměř hodinová pauza ještě před Prahou. Vleklo se to děsivě. K Hradci jsme přijížděli až po dvanácté hodině, definitivně domů jsme s Mišákem dorazili v 0:44. Jen jsme si vyčistili zuby - fakt se nám po celodenním koupání nechtělo se ještě mejt - a šli spát...
Podtrženo, sečteno - Tropical Islands je skvělá atrakce, pro děti všeho věku naprosto ideální a bavilo by je to tam počítám ještě mnohem dýl. Kamenem úrazu je hlavně vzdálenost (a trochu i cena). Takže se obávám, že dokud nevynaleznou teleporty, tak to vbrzku na další návštěvu nevidím. Aspoň zatím...:)

Fotoalbum ZDE

středa 7. května 2014

Divergent

/Note to self - musím si zapamatovat, že mám psát recenze hned po kině, s odstupem se to píše mnohem mnohem hůř!/

Další zfilmovaná distopie přišla do kin. Podobná cílovka, jako Hunger games (se kterýmžto filmem je Divergent hodně často srovnáván), film založený na příběhu z knižní trilogie úspěšné (zejména) u mládeže. Ve zkratce k ději: "Ve světě budoucnosti jsou lidé rozděleni na pět frakcí podle svých dobrých vlastností. Každá vyznává jiné hodnoty, společně ale vytvářejí harmonický celek. Jenže hlavní hrdinka Tris do žádné škatulky nezapadá a test ukáže, že je divergentní - nebo-li má předpoklady a talent pro více frakcí. Systém okamžitě ukáže svou odvrácenou tvář a z Tris se stává lovná zvěř. Kdo se liší, znamená hrozbu. Hrozbu je třeba zlikvidovat."  Knížka se mi svého času (červen 2012) dost líbila, zajímavě vystavěný postapokalyptický svět s frakcemi, sympatická hrdinka, iniciační zkoušky všeho druhu, byť nakonec pravda trochu násilný závěrečný konflikt a poněkud nicneříkající vyústění, říkající si o pokračování. Na film jsem se snažila netěšit, byť trailer vypadal dost nadějně (zas a znovu, že já se vždycky nechám nachytat). A dobře jsem udělala...
První dojmy: nemůžu říct úplně zklamání, spíš deprese, pachuť. Ačkoliv taková byla i knížka, tak na plátně mi ten jejich svět přišel strašně krutej, smutnej a bezvýchodnej. Samý násilí, útěky, skrývání, boj. Když to vezmeme od začátku, kdy Tris zradí ("zradí" - prostě si jde za svým) svou rodinu, pak jde někam, kde musí dost krutě bojovat o svoje místo na slunci, zjišťuje, že jí hrozí smrtelné nebezpečí, před kterým se snaží schovat/utéct, aby v závěrečném boji přišla o oba rodiče, zabila nejlepšího kamaráda (mimo jiné) a skončila na útěku (byť se svou láskou, aspoň že tak). Ale jestli tohle není na Chocholouška, tak už teda nevím...
Klady - největším budiž herecké obsazení. Four mi seděl dokonale, Tris vpodstatě taky, skvělá byla Kate Winslet v roli záporačky, moc jí to sedělo, líbila se mi i Christina, Eric, Trisini rodiče, Tori, ... Líbilo se mi i ztvárnění prostředí - postapokalyptické Chicago bylo solidním dějištěm, vlaky, stavby, vyobrazení frakcí, simulace strachů se taky povedlo. Hodně dobrá hudba. Jo, a moc pěkný oblečky jim dali. :)
Zápory - klasický problém knižních adaptací - pro toho, kdo četl, tam spousta věcí/souvislostí/činů postav chyběla; pro toho, kdo nečetl, to naopak musí být filmový příběh v některých místech příliš detailní a nesrozumitelný. Ale to platí nejspíš obecně, už u Harryho Pottera mě tohle štvalo. Ploché vyústění konce už jsem zmínila - po masakru spousty lidí si naše dvojice prostě jen někam odjede. Ale ok, očekáváme pokračování, no.
Zkrátka - neurazilo, ale nijak zásadně nenadchlo. A nejsem si úplně jistá, jestli se mi bude chtít do kina Insurgent, kterážto kniha už se mi líbila podstatně míň než Divergent - na tuhle filmovou adaptaci asi tolik spěchat nebudu. A závěrečný Allegiant, rozdělený na dva díly, jak už to bývá u knižních trilogií zvykem, u toho to bude nejspíš platit taky (jsem teď v půlce a zatím nic moc :)).
Ale nebudu předbíhat, uvidíme, uvidíme...


Hodnocení: 50%
Film: Divergent
Režie: Neil Burger
Shlédnuto: 03.05.2014 v Cinestaru HK

sobota 29. března 2014

Mikulov

Pravda, už je to skoro měsíc, ale když už jsem dala do kupy ty fotky, tak to dopíšu i lehce neaktuálně...
Prvotní nápad padl už někdy na konci minulého roku, něco ve smyslu, že by bylo fajn zajet si na dovolenou někdy hodně brzo zjara, klidně už třeba koncem února. A třeba na Pálavu. Letošní mírná zima tomuto nápadu přála, tak jsme poslední únorový den ráno naskládali sbalená zavazadla do auta a vyrazili na předjarní víkendovou dovolenou. Jak už to s bývá, počasí bylo mizerné (zataženo, mlha, mrholení až déšť), ale zůstávali jsme optimističtí, jak už to tak bývá. Cestou, ještě nad Brnem, jsme měli vyhlídnutý hrad Trmačov. Počasí pořád nic moc, ale hrad nás nadchnul, rozumně malý, dobře přístupný, nezarostlý a dokonce i s kusem zdiva. :) Po jeho zdokumentování jsme pokračovali dál na jih, objeli Brno, přejeli Novomlýnskou nádrž až se na konci Pálavy vyloupnul Mikulov, náš cíl. Skrz složitou síť jednosměrek jsme úspěšně dorazili k našemu ubytování (díkybohu za Google Street View). Zklamáním bylo, že místní hotelová restaurace funguje jen přes sezónu (což ostatně platí pro většinu města, jak jsme vypozorovali později), tak jsme se v rychlosti ubytovali a vzápěti vyrazili do města ulovit si něco k jídlu. Nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo - město jako po vymření, restaurace nakonec všehovšudy tři, pár kaváren, malé potraviny, jedna pekárna a informační centrum.
Mlhou a mrholením vstříc hradu Trmačov Kozí Hrádek... ...a výhled na Mikulov
Úspěšní jsme nakonec byli v malé mikulovské bageterii - luxusní zapečené bagety za rozumnou cenu i s milou obsluhou. Po pozdním obědě jsme si nakoupili jídlo a pití i na večer a pak jsme - plán na uspání Matese k opožděnému poobědnímu spánku jsem nakonec vzdala - vyrazili na Kozí Hrádek neboli dělostřeleckou tvrz. Krásná vyhlídka na město i na Svatý kopeček nad ním, ale nebylo to na dlouho. Ještě jednou jsme si obešli město, ale počasí nás nakonec dost brzo zahnalo "domů". Odpoledne se pak docela velklo a se dvěma napůl unavenýma a napůl nevybitýma dětma to nebylo v malým prostoru nic moc - večeři, koupání i ukládání jsme pravda byli nuceni lehce improvizovat, ale  zvládli jsme to. Večerní chmury se do rána rozplynuly s krásným ránem. A následně s bohatou hotelovou snídaní. Už po osmé jsme vyráželi za dalšími hrady. Začali jsme Drnholcem. Trocha pátrání, domlouvání přes vysílačky, lezení na posed, na hradě nechtěně nalezená "keška" - kromě toho, že byl Drnholec ultimátní hrad, tak to bylo i příjemně dobrodružné. Následoval Koválov - uměle navršený kopec v rovině nazývaný motte. Navíc oproti očekávání vyholenej od náletů a s bažantnicí. Po Koválovu už se značně přiblížilo poledne, tak jsme po reálném zhodnocení stravovacích možností zdejšího kraje zamířili zpátky do Mikulova, do jedné ze tří restaurací, co jsme nakonec během včerejška objevili. A stylově jsme si dali znojemskou.
Drnholec, láska na první pohled A hurá na další Koválov, naše české motte Polední mikulovská zkratka
Během oběda jsme taky flexibilně poupravili naše původní plány - proč se mořit s uspáváním dítěte v hotelu, když v autě to bude raz dva a ještě přitom budeme moct někam dojet. Bylo rozhodnuto, po obědě jsme zamířili v rámci možností šnečím tempem do Boleradic - trasu, která se dá ujet za 30 minut, jsme protáhli přes Břeclav a místo D2 jeli podél ní silnicí 425. Vyšlo to akorát, Mates se probudil když jsme byli kousek od cíle. Vyrazili jsme na kopec nad Boleradicemi, kam vedla i příjemně popsaná místní naučná stezka. Pravda, vrch kopce hrad moc nepřipomínal, spíš takový hrbolatý třešňový sad, chtělo to hodný kus fantazie. Nafotili, prošli, sešli dolů, nasedli do auta a vyrazili zpátky. A vzápětí jsme se vraceli pro zapomenuté/ztracené autíčko, které jsem u kluků naposled viděla při jejich posedávání po hradním modelu. Ale nenašli jsme nic, autíčko oplakali (pochopitelně ještě po Koalixovi, s otevírací kapotou, oblíbený kousek), aby jej Mates kousek před Mikulovem vítězoslavně vytáhnul kdoví odkud, protože jsme ho při hledání šacovali oba dva. Ale našlo se, a to bylo hlavní. Čekal nás ještě hladový nákup v Bille, o něco později večeře, ukládání dětí a notně unavený pivní večer. Druhý - příjemně prohradovaný - den dovolené byl za námi.
Boleradice, pohled shora Dva rozumbradi Pálavský profil Mikulov z auta
Děti nezklamaly a probudily nás ještě za tmy, takže v sedm na snídani už jsme nastupovali plně sbalení a nachystaní hned po jídle odjet, paní recepční se nestačila divit. Už pár minut před osmou jsme byli na cestě. Čekali jsme, že si Matýsek bude chtít tu krátkou noc dospat, ale nějak se to tentokrát nepovedlo. Koalixe pak v Kunovicích zlákala cedule na letecké muzeum, tak jsme odbočili a zastavili. A nelitovali. Myslela jsem, že to bude nejvíc pro Mišáka, ale ten se choval zpruzele a otráveně, jako puberťák (později jsem zjistila, že to bylo neočekávaným narušením plánovaného harmonogramu, už se prostě těšil do Zlína) a ze všech letadel ho nejvíc zajímalo prolejzání schůdků k letadlům. Ale Mates byl nadšenej. A jak! Byl totálně vedle z toho, že je tak blízko tolika letadel, pořád dokola říkal nadšené "Jeeeee! Jeeee!", že jsem téhle zastávky fakt nelitovala. Z Kunovic to už k Cimburku nebylo daleko. Šli jsme sice jinudy než před jedenácti lety, ale rozhodně to byla cesta příjemnější a tak nějak kulturnější - no zkrátka značená (posledně jsme se tam škrábali do kopce neznačenou cestou necestou od přehrady, nedoporučuju :)).Cimburk vypadal nádherně, bylo vidět, že se na něm pracuje a že občanské sdružení Pompeje úspěšně postupuje, doufám, že jim to vydrží i nadále. Hrad byl krásný (byť ty strašidla by si imho mohli klidně odpustit, no) a byla to taková pěkná tečka za tou naší dovolenou.
Kunovické muzeum U vrtule Cimburk Cestou k věži
Byla před námi už jen cesta do Zlína (kde jsme nechali Mišáka na jarní prázdniny), pozdní oběd v Moravské Třebové (ze všech sil jsem udržela dítě vzhůru až do tří, povedlo se :)) a už trochu úmorná cesta domů. Jako obvykle byla naše krátká dovolená plná zážitků, jako bychom byli pryč minimálně týden a je jen tři dny. :)

Celé fotoalbum zde: Mikulov 2014