středa 31. července 2013

Výlet do Doudleb aneb prázdniny v půlce

Někdo možná říká "už", já říkám "teprv??" Jak se neškolkuje a taky jak jsme měli dovolenou hned zkraje, tak se mi ty prázdniny nějak vlečou, už před čtrnácti dny jsem měla pocit, že už se chýlí ke konci... :D
Dnes jsme každopádně vyrazili na výlet. Samomatkový dvoudětný výlet. Na jednu stranu vyčerpávající, na druhou stranu záležitost vděčná a milá. Původně jsem měla v plánu Nové Město nad Metují, ale Mišák ráno začal silně lobovat pro Častolovice (mimochodem, loni to byl náš poslední výlet před porodem :D). Nechtělo se mi jet na stejný místo, tak jsem ho nakonec ukecala na Doudleby. Cesta pohodová, Mates předpisově usnul hned jak jsme vyjeli (to je ta výhoda dětí, co vstávají v pět - v osm už jsou unavený :D) a probudil se až když jsme parkovali u zámku. Právě otvírali. Cestou k zámku nás pan správce (asi, teda) varoval před elektrickým plotem v parku, že jim tam padaj stromy, tak že to radši oplotili. Mišáka vyděsil, zdaleka se vyhýbal jakýmukoliv plotu či plůtku, ale aspoň nikam divoce nelítal. Začali jsme u zvířátek. Husy, kachny, krůty, ovce, kozy, oslík, koně i poníci, mladí bejčci a dokonalý malý prasátka s černýma puntíkama. Mates koukal. Mišák ostatně taky. :) Po zvěřinci jsme zamířili zpátky k zámku, pokochali se krásným nádvořím s kašnou a už mě Mišák tahal do pokladny, která byla zároveň i kavárnou. Úžasně milá a trpělivá slečna nás nechala nakoupit pohledy, turistické známky, zmrzlinu, kafe a Mišákovi pomáhala ze všech sil ve výběru té ideální památeční hračky (nakonec malý meč se zeleným kamínkem za 55,-).
Doudleby Sgrafita Matýsek jako knížepán :) Mišák klepe
Tím jsme měli na zámku odvýletováno a popojeli jsme na druhý bod programu - rozhlednu ve Vrbici. I tam jsme přijeli akorát když otevírali - zavřený parkoviště a dvě auta blikající u krajnice mě nejprv vyděsily, že snad je rozhledna zavřená. Kdepak, nebyla, pěkně jsme se vyštverali nahoru, byť teda z tahání Matese po schodech už mě fest bolely kolena, fuj. Rozhlídli jsme se na všechny strany, Mišák si několikrát zazvonil na vrcholový zvon a zase dolů. A bylo před jedenáctou, tak jsem se rozhodla stavil se do Roubenky v Týništi. Noky s bylinkovou omáčkou a kuřecím masem z denního menu nás zasytily všechny tři, i malinovka slavila úspěch, kafe slabší, ale pomohlo. A zbývalo posledních dvacet kiláků domů, kdy mi Matýsek zvládl neusnout, takže doma následoval (mnou velmi vytoužený) polední klid. Takže jak se to psávává, výlet se vydařil, těšíme se na další! :D
Rozhledna ve Vrbici Kluci čekají než přeparkuju Výhled směrem na Opatovice a Kuňku Jedna společná vrcholová

čtvrtek 18. července 2013

Dovolená v Táboře II.

Pokračujeme třetím dnem naší táborské dovolené - den nejhradovější. Ráno jsme po brzké snídani a tentokrát bez kafe zamířili na Borotín. Cestou jsme opět nespěchali, nechali jsme Matýska pěkně prospat, každopádně v devět jsme byli u hradu. Opuštěný kraj i hrad, všechno přístupný bez plotů i průvodců, idylka. Koalixe s Mišákem jsem nechala hradobádat a dokumentovat, já jsem hrad jen tak zběžně oběhla. Mým hlavním úkolem bylo v mezičase zabavit Matýska a co nejvíc unavit. Na zábavu byly nejlepší kamínky (viz. video), pak jsme prochodili, co jsme mohli, proložili to svačinou... Další v plánu byl Kozí hrádek, ale nakonec jsme se cestou k němu zastavili ještě v Dobronicích. V průvodcích i na netu figuroval hrad jako nepřístupný, ale hodlali jsme si udělat aspoň pár fotek, co půjde. A ejhle, nakonec jsem zjistili, že tuhle sezónu už je zpřístupněn. Ovšem jen čtvrtek až neděle. Byla středa, pochopitelně. Flexibilně jsme přeorganizovali plány a že přijedeme zítra znovu (hrad totiž vypadal fakt nádherně). Ale když už jsme tam byli a byl čas oběda, rozhodli jsme se vyzkoušet lokální pizzu (a americkou limonádu, sova doporučuje! :D). Pizza byla jiná, ale moc dobrá, jen se příště nesmím přeříct a objednat tu "jen s mozzarelou" a ne "tu sýrovou" - ta totiž byla i s nivou a Mišákovi vůbec nejela. Matesovi naopak ano (ovšem tomu zase jede cokoliv :D).
Matýsek na Borotíně Pilíře Setkání badatelsků Borotín přes vodu
Poté, co jsme nasyceni pizzou vyjeli, Mates téměř okamžitě usnul, takže následovalo spací ježdění po kraji. Trochu jsem to jeho spaní přecenila a vzali jsme to až do Jindřichova Hradce (byť jsme ho jen šmírli) a pak zase nahoru. Cesta se tak řádně protáhla, bylo vedro a časový harmonogram začínal být malinko těsný. Kozí hrádek jsme nakonec prosvištěli raketovou rychlostí - jednak se dobře fotil a pak nás popoháněla blížící se bouřka, před kterou nás paní u vstupu varovala. Místo to bylo krásný (byť mě šokovalo, jak blízko to je od dálnice - respektive pod dálnicí), příště si hrad taky obejdu jako Koalix s Mišákem - tentokrát se mi do těch komárových podrostů nechtělo. Po necelé půlhodině vyrážíme zpátky do Tábora. A jak jsme doufali, vjde nám to tak, že se ještě stihneme podívat i na Kotnovskou věž, na kterou chtěl Mišák už od prvního dne. Výhled krásný, včetně těch bouřkových mraků, který se nakonec Táboru těsně vyhnuly. Poslední pochození po centru, poslední nákupy, posbírání všech možných razítek i letáků, prostě loučení s městem Táborem. Večer balení.
Dobronice poprvé Kozí hrádek Stoupám Mišák s Kozáčem :)
Ráno díky dětem opět vstáváme ultrabrzo, takže se stihneme nasnídat, definitivně sbalit a vyrazit tak, že v osm už jsme na cestě. Nejdřív vrátit půjčenou postýlku (ještě jednou díky, Markeťule!!!) a pak směr Dobronice. Mates cestou opět usne, tak si u pána, co nám včera dělal pizzu, dnes dáváme ranní kafe. Nikam nespěcháme, hrad nám neuteče. I s Matesem se pak vydali dolů k Lužnici udělat si (nádherný) hradní portrét přes vodu. A zase nahoru. Do hradu na věž a pak prošmějdit zbytek. Krásný hrad, velký, zachovalý, paráda. Jen pohledy tam nemají, prý dole v kiosku. Tak si to dávám dolů a nahoru ještě jednou. Koalix pak ještě objeví krásnou vyhlídku, takže o pěkný fotky Dobronic opravdu není nouze. Po dvou hodinách v Dobronicích definitivně odjíždíme z dovolené domů. Naposledy kolem Tábora. Směr HB a PB a HK. Menší dítě cestu opět prospí, větší je hodný. Takže se jako obvykle vracíme sice unavení, ale plni zážitků, jako by ta dovolená trvala měsíc. Holt si to umíme užít... :))
Dobronice poprvé Kozí hrádek Stoupám Mišák s Kozáčem :)

Dodatky
* odkaz na Koalixovo povídání
* Celé fotoalbum zde: Tábor 2013
* Video zde:

sobota 13. července 2013

Dovolená v Táboře I.

Původně jsem chtěla vymyslet nějakej neobyčejně vtipnej titul (kupříkladu variaci na Běží liška k Táboru), ale nakonec radši ne, zůstanem u trapné klasiky. :D Ono už je to totiž týden a den, co jsme se z dovolené vrátili, a začínám mít trochu strach, aby tento post vůbec spatřil světlo světa a nezmizel v propadlišti dějin.
Naše dovolená - jak už to tak bývá - byla krátká, leč intenzivní. Ukažte mi někoho, kdo jezdí na dovolenou jen na pár dní, navíc žádný moře, ani voda, ani hory, ale prostě další kousek naší republiky, který ještě neznáme. Letos padla volba na město Tábor (jižních Čech se držíme už čtvrtým rokem) - přece jen se mi nechtělo se s Matýskem trmácet někam extra daleko. Na čtyři dny. Ale můžu vám říct, že zážitků máme jako za měsíc... (sorry, spoiler alert :D).
Nezačalo to vůbec dobře, dva dny před plánovaným odjezdem dostal Koalix šílený horečky, takže místo aspoň částečné pomoci s balením jsem si dělala starosti ještě o něj. Nehledě na to, že díky náhlým změnám počasí, ve kterých se letošní počasí vyloženě vyžívá, se navíc nějak stihly nachladit i obě děti. Ještě v noci před odjezdem jsem vážně uvažovala o tom, jestli to celý neodpískat. Ale Koalix se během neděle v rámci možností srovnal, tak jsme v pondělí vyrazili (ano, Mišák s kašlem, Matýsek s rýmou - prostě jsem to riskla, že ty tři noci holt nějak přežijeme). Cesta byla překvapivě idylická, obě děti hodný - Matýsek usnul a vydržel spát skoro celou cestu, Mišák se k němu po čase přidal. V Táboře nás trochu překvapila rozkopaná dopravní tepna přes centrum, ale trefili jsme i tak. Bydleli jsme v penzionu v bývalém podhradí, historické centrum města bylo pěšky opravdu kousek. Zvenčí to byl krásný prvorepublikový dům, i vevnitř to nevypadalo špatně (až na ten nadbytek schodů, viz video), problém ale byl v tom, že byl hrozně studený. V parným létě by to sice mohla být docela výhoda, ale se dvěma nemocnejma dětma mě ta ledová podlaha v kuchyni moc netěšila... Letmo jsme vybalili a vyrazili - kolem Kotnova a skrz Bechyňskou bránu - do města. Hlavně na jídlo. Nalákala nás hned první cedule restaurace na náměstí zvící "svíčková". Velmi nerozumně jsme s Koalixem nakonec volbu změnili na velký hamburger a svíčkovou objednali jen Mišákovi. A pak jsme záviděli. Hamburger byl neskutečně přepepřený a vůbec překořeněný, takže z toho byly hranolky a zeleninová obloha. Nejlíp na tom byl Mates, ten jako obvykle od všeho kousek. :D
Kotnov a Bechyňská brána Naše kantýna :) Vzhůru do podzemí Žižkovo náměstí
Mišák nesmírně toužil po tom, aby se podíval do táborského podzemí, tak po jídle a letmém obejítí okolních uliček zamířili s Koalixem pod zem. Já jsem mezitím lokalizovala doporučovanou kavárnu, okoukla ji a ještě vymetla obě infocentra (pohledy a turistický nálepky, závislost :)). Mišák se vrátil spokojen a den pokročil, tak jsme zamířili zpátky do podhradí. Tam jsme zjistili, že Mišák neuvěřitelně sálá (teplota něco málo nad 38), takže následovala urychlená večerka. Čekala jsem děsnou noc, ale nakonec to tak strašný nebylo, tak jsem vstávala překvapivě optimisticky. Děti taky, jako ostatně každý den. Koalixe ráno geniálně napadlo stavit se ještě před odjezdem na výlet do města na kafe, jen jsme museli ještě půl hodiny prochodit (okoukli jsme vypuštěný Jordán) - holt ty naše ranní ptáčata vstávají moc brzo, no. Kafe bylo výtečný, Matýsek tak akorát unavený, takže usnul, jen jsme vyjeli. Mířili jsme na Zvíkov. Abychom se nemuseli crcat přes rozkopané centrum, jezdili jsme výlučně bechyňskou výpadovkou. A protože jsme nikam nespěchali, šněrovali jsme si to pomalu okreskami (skvělé kvality ovšem!), kochali se a hlavně nechali Matese do sytosti vyspat. Cestou jsme míjeli jedno mé osobní pamětní místo, kde jsem prostě nemohla nezastavit - most, ze kterýho jsem v červenci roku 1996 skočila bungee-jumping. Neskutečný pocit, stát tam zase. Ani nevím, jeslti bych to ještě dala... :) Pak už to byl jen kousek a byli jsme na Zvíkově. Nahoře podezřele plné parkoviště, vstupní most podezřele pokrytej vrstvou hlíny. Cestou podezřele moc aut jezdících hradní bránou tam a zpátky. No, na nádvoří už bylo jasno, na hradě jsme se trefili zrovna do filmařů. Tři lidi na koních v historickém oblečení, pár dobových mnichů a pak asi milion tranzitů s cateringem, VIP taxíků a hromada veledůležitě se tvářících lidí s vysílačkama. No a pochopitelně zavřený vnitřní hrad. Každopádně jsme obešli a nafotili, co se dalo, hrad je to krásný, holt tam musíme ještě někdy příště, nedá se. Ideálně někdy, až tam bude liduprázdno... :D
Bungee-jumpingovej most Zvíkov My Spící děti
Ze Zvíkova jsme se vraceli stejnou (spací) cestou zpátky, doma jsem jen převlíkla děti i sebe a zamířili jsme zase nahoru do kopce na Žižkovo náměstí na pozdní oběd. Tentokrát jsme neváhali a šli do svíčkové (snad ještě lepší než včera), Mišák dostal lívanečky s lesním ovocem. Po obědě jsme se vydali nahoru na kostelní věž podívat se na město z výšky. Mišáka fascinovalo podlézání zvonu cestou a pak hlavně neskutečná sbírka věcí, které nahoře vystavoval pán, který tam prodával vstupenky. Spousta starých známek, pohledů a turistických serepetiček. Mezi tím vším malé sněžítko s nápisem Praha, do kterýho se Mišák na první pohled zamiloval. Ovšem měl smůlu. Jednak si už na Zvíkově vykručel malej model kanónu a pak se mi nechtělo kupovat mu v Táboře na věži sněžítko z Prahy. Špatně to nesl, já pak pochopitelně taky. Rodičovskou reputaci pak ale zachránil Koalix, když Mišákovi koupil v muzejním automatu pamětní minci Kozího Hrádku. Pomalu jsme se pak vraceli zase zpátky a jelikož Mates cestou usnul, vydali jsme se ještě i kousek za řeku na dětské hřiště, kde se Mišák aspoň trochu vyblbnul. A pak hurá zpátky do naší (přechodné) jeskyně - uložit děti, napsat pohledy, dát si Cider. A naplánovat aspoň zhruba třetí den.
Stoupáme na náměstí Mišák pod zvonem Na kostelní věži Mišák s pamětní mincí

/pokračování příště/

Celé fotoalbum zde: Tábor 2013