neděle 28. dubna 2013

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

Jedno období japonské literatury už jsem měla - to když jsem kdysi dávno vcelku vážně uvažovala o studiu japonštiny a musela načíst minimálně deset děl japonských autorů. Pamatuju si, že to bylo dost příšerný, úplně jiná mentalita, prazvláštní postavy, děj ne-děj - zkrátka, bavila jsem se u toho málokdy...
S Kafkou to ovšem bylo něco jiného. Japonský původ je sice patrný - pochopitelně - ale není přitom nikterak na škodu. Příběh je příjemně exotický, je jiný, ale nikoliv matoucí či nepochopitelný. Osamělý patnáctiletý Kafka utíká z domu před hrozivou (mimochodem oidipovskou) věštbou, doputuje až do honosné knihovny u městečka Takamacu na ostrově Šikoku. Poznává lidi, ale hlavně sám sebe. Jeho příběh se prolíná s příběhem druhé postavy - postaršího muže, který v mládí po zvláštní nehodě ztratil rozum a jehož život naplňuje povídání s kočkami. A ačkoliv je zjevné, že se jejich osudy protnou, přesto není až do posledních stránek vůbec zřejmé, jakým způsobem se to stane.
A právě tím pro mě byla tato kniha pozoruhodná. Vymyká se z běžných škatulek, obsahuje sny, mezisvěty, fantastično, stejně jako přízemní lidské záležitosti. Každá stránka je jiná. A přesto je to kniha kompaktní, neotřelá a nesmírně čtivá - rozhodně to nebyl poslední Murakami, kterého jsem četla.

Forma: e-book CZ
Vydáno: Vintage 2002
Stran: 467
Přečteno za: 10 dní


středa 24. dubna 2013

Povídálek číslo dvě

Matýskovi je osm měsíců sotva pár dní, ale už zase umí něco nového. Máme tu první slovo. Nebo spíš "slovo", ale radost mám každopádně. No, a jestli bude jenom trochu jako jeho starší brácha, tak se máme na co těšit - to tu pusu asi hned tak nezavře... :D

neděle 21. dubna 2013

Osmiměsíční

Tak se nám konečně dlouhá zima překulila v jaro, konečně jsem Matýska mohla přestat balit do fusaků a tlustých bund...
Aktuální stav: osm kilo, sedmdesát centimetrů a dva zuby. Neuznává dětskou stravu, nejradši by jedl to, co my, ať už je to cokoliv. Vydrží chvíli sám sedět, taky už přesedlal na sporťák. Věčně se zvedá na kolenách a péruje o sto šest. Jsem zvědavá, kdy na to přijde a vyrazí kupředu - pak už ho počítám nic nezastaví... :)



úterý 16. dubna 2013

Isaac Marion: Warm Bodies

Po vcelku vážných "bohyních" jsem měla chuť přečíst si něco lehčího, tak jsem se pustila do této zombie romance.

'R' is a zombie. He has no name, no memories and no pulse, but he has dreams. He is a little different from his fellow Dead.
Amongst the ruins of an abandoned city, R meets a girl. Her name is Julie and she is the opposite of everything he knows - warm and bright and very much alive, she is a blast of colour in a dreary grey landscape. For reasons he can't understand, R chooses to save Julie instead of eating her, and a tense yet strangely tender relationship begins.


Slibovala jsem si od toho originální a vtipný příběh s netradičním hrdinou (přece jen není tak časté mít hlavního hrdinu zombíka a ještě mu fandit), ovšem dostalo se mi kupodivu mnohem víc. Celá kniha se nese ve vážnějším tónu než jsem čekala a příběhem se opakovaně prolíná zamyšlení nad podstatou lidské existence a úvahy o smyslu života. Takže byť příběh skončil očekávaným (a ano, hodně idealistickým) happyendem ústřední dvojice, zůstal ve mně z knížky velmi příznivý dojem.

My dad looks at me for a long time. /.../ "I got nineteen years with your mom. But do you think I would've turned down the idea if I'd known I'd only get one year? Or one month?" /.../ „There's no benchmark for how life's 'supposed' to happen, Perry. There is no ideal world for you to wait around for. The world is always just what it is now, and it's up to you how you respond to it."

Forma: e-book EN
Vydáno: Vintage 2010
Stran: 240
Přečteno za: 5 dní


neděle 14. dubna 2013

Rychlý jablečný koláč

Už tu hodně dlouho nebyl žádný kuchařský experiment, viďte? :)
To jsem takhle jednou měla doma dvě oschlejší jablka a napadlo mě, že bych mohla zase jednou něco upéct. Poslední dobou když už peču, tak samé muffiny - je to nejjednodušší, suroviny většinou všechny doma a univerzální těsto můžu upravovat podle toho, co je zrovna po ruce. Ale zrovna jablka se mi do muffinů moc nehodí, tak jsem se rozhodla pro koláč do formy. Originální recept zde, tu uvádím své úpravy:

Přísady:
350g jablek (já měla dvě větší a bylo toho až dost - případně to chce v daném poměru přidat i ostatních surovin) nakrájených na menší kostky
2 vejce
100g cukru krystal (10 lžic)
150g polohrubé mouky (22 lžic)
8 lžic oleje (většinou radši nahrazuju máslem, ale tentokrát jsem tak neučinila)
5 lžic mléka
skořicový cukr (místo v původním receptu uvedené skořice)
1/2 prášku do pečiva
máslo + mouka na vysypání formy

Postup:
Poznámka hned na úvod - v původním receptu šlehají zvlášť žloutky a zvlášť bílkovou pěnu, ovšem já jakožto člověk od přírody líný jsem vajíčka zamíchala do těsta vcelku (jak jsem zvyklá z muffinových receptů) a nevadilo to. ;)
* Smícháme vajíčka, cukr, skořicový cukr a olej a chvíli důkladně promícháváme.
* Přidáme mouku smíchanou s práškem do pečiva, mléko a opět důkladně promícháme. Je-li těsto příliš husté, přidáme trochu mléka, je-li příliš řídké, přidáme trochu mouky.
* Nakonec přidáme jablka nakrájená na kostičky, rovnoměrně promícháme.
* Pečeme v kulaté formě na 160° asi 15-30 minut. Pozor - koláč je křehký, krájíme až po vychladnutí.

Koláč jsem pekla poprvé jako momentální inspiraci, pro příště bych se některých věcí vyvarovala. Kupříkladu není dobré mít jablek v těstě příliš mnoho a příliš velké kusy - koláč pak nemá jak držet dohromady a velmi neesteticky se rozpadá. To je taky jeden z důvodů, proč jsem si ho ani nevyfotila - při vyklápění z formy se roztrhal na kusy. Pokud by vás i přesto zajímalo, jak výsledek vypadá, tak nejpodobnější obrázek je asi tento. Každopádně chuťově velmi mile překvapil a evidentně chutnal - jen se po něm zaprášilo. :)


pátek 12. dubna 2013

Zuby - pohroma huby

Už několikátý týden je Matýsek poměrně nerudnej, ukňouranej a špatně spí. Ano, zuby. První tesák vylezl minulý týden (teď už se viditelně bělá a Matesovy dásně začínají být nebezpečné), druhý se - velmi pravděpodobně - prodírá na svět v těchto dnech. Nic moc. Ovšem v těch světlých okamžicích, kdy ho zrovna nic nebolí, je k sežrání. Bez problémů sleze z matrace, couváním, otáčením na břiše a válením do stran se dostane kam potřebuje, takže už šmejdí po pokoji jedna radost a žádná Mišákova hračka už před ním není v bezpečí. No, jednou to přijít muselo... :)

sobota 6. dubna 2013

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Knížka, na kterou jsem měla velmi dobré ohlasy z několika stran, ale přesto bych po ní sama pravděpodobně nesáhla. Pamatuju si, jak jsem si před časem dokonce i četla přebal a v duchu zapochybovala, že by mě námětově mohla bavit...

"Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat — prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?
Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele — její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…
Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie."


Ale bavila. Oceňovala jsem zajímavý styl, byť to počáteční hrabání v StB materiálech nebylo dvakrát vábné, tak přesto celkově v příběhu fungovalo. Postupné rozkrývání příběhu skrz další dokumenty a osobní retrospektivy postupně doplňují mozaiku až k působivému závěru. Závěru bez jednoznačného konce. Velmi působivé. Strhující a čtivé. Lepší, než jsem čekala.

Vydáno: Host 2013
Stran: 455
Přečteno za: 5 dní