sobota 21. prosince 2013

Román pro muže

Neskutečnou náhodou jsem se dostala k pro mě dost neobvyklému filmu. To jsem takhle jednou (jako ostatně každý týden) stavím do naší oblíbené masny a čekám ve frontě. Jen tak mimovolně sleduju televizi, která tam v rohu běží. A tam kus filmu - Donutil, dialog v autě, mluví o Brunovi... A dál už moc nic, nakoupila jsem a šla, ale nějak mi to zůstalo v hlavě. Večer jsem zapátrala na netu a byl z toho Román pro muže.
Tak když jsem čekala, jak a jeslti dorazí Koalix z výletu na olomoucký předvánoční punč, skoukla jsem Román pro muže. Zajímavé postavy, skvělí herci, byť příběh trochu kostrbatý, ale přesto čitelný, navíc jako bonus prostředí tatranského grandhotelu Praha, kde jsme před pár lety byli na KickOffu. Líbilo se mi to překvapivě dost, načež jsem se podívala na ČSFD, kde film momentálně má slabých 45%. No, nesouhlasím, osobně bych dala minimálně 60% a spíš ještě i o něco víc. Všichni tři sourozenci byli zahraní naprosto skvěle. A hlavně ten film naprosto naplnil mou vlastní představu o něm, kterou jsem si během těch pár minut skouknutých při nákupu, udělala. A to se mi líbí.

Hodnocení: 60%
Film: Román pro muže
Režie: Tomáš Bařina
Shlédnuto: 19.12.2013 doma

pondělí 4. listopadu 2013

John Green: The Fault In Our Stars (Hvězdy nám nepřály)

Poslední knížku, Me Before You, jsem dočetla před několika měsíci a tak mě dostala, že jsem se nebyla schopná do ničeho začíst. Pořád ve mně hlodala, několikrát jsem se k ní vrátila, nikdy nezklamala. Ale po čtyřech měsících už mi začalo čtení chybět, ale pořád se mi do ničeho nechtělo. Až mě nakonec chytla (a nepustila) tahle knížka. Když napíšu, že to je příběh šestnáctileté dívky Hazel, která má rakovinu a která stihne zažít svou pravou lásku, tak to - stejně jako u předchozího Me Before You - vypadá úplně jinak, než jaká tahle knížka opravdu je. Žádná patetičnost, sentiment, ale opravdovost a hořkosladkost. Svět umírajících, kteří nesnáší sentiment. Vhled do světa člověka, který má před sebou jen omezené množství dnů. Jednoduchá a zároveň složitá přání: užívat si život naplno, nelišit se od odstatních, zanechat na světě svou stopu... Zase už to zní klišovitě, ale ne, tahle knížka za to opravdu stojí. Skvěle napsané postavy (kromě ústřední dvojice mě nesmírně dojímali rodiče - jejich snaha udělat pro své děti všechno, která je ve svém důsledku stejně marná), teenagerovský svět bez otravných stereotypů a chytré dialogy tvoří velmi povedený celek.
Tak jako je JoJo Moyes mou letošní jedničkou, tak John Green a jeho hvězdy jsou jasnou dvojkou. Must read item!

"Whenever you read a cancer booklet or website or whatever, they always list depression among the side effects of cancer. But, in fact, depression is not a side effect of cancer. Depression is side effect of dying. (Cancer is also a side effect of dying. Almost everything is, really)"

Forma: e-book EN
Vydáno: Dutton Books 2012
Stran: 313
Přečteno za: 2 dny




Fascinoval mě odkaz na An Imperial Affliction a litovala jsem, že to není skutečná kniha. Ale po nalezení tohohle dotazu mě začaly zajímat obě v něm zmíněné... :)

středa 9. října 2013

Pumpa

Ano, roční doba je jiná, věk taky úplně nesedí, ale ta touha zkoumat a poznávat je pořád stejná... :)



sobota 21. září 2013

Ventilátor

Nikdy bych netušila, jak moc děti může bavit ventilátor. Starý, z počítače. Ale je to malý a točí se to. Jen Matýsek začal s ventilátorováním o něco dřív... :)



pátek 20. září 2013

Jsem našla...

To se takhle probírám fotkama a najednou mi některá z nich připomene jinou podstatně starší. Dohledám tu druhou a obě si je uložím na plochu, abych je měla na očích a někdy je třeba zpracovala do článku. Tak se mi jich tu už pěkných pár nashromáždilo. Tu máte první pár.


pondělí 9. září 2013

Dovolená ve Štramberku II.

Den třetí a zároveň poslední. Tentokrát jsme hned po snídani vyjeli autem a zamířili na Hukvaldy. Placený parking, infocentrum a hurá do obory a do kopce. Na hradě jsme byli jedni z prvních, takže byl skoro liduprázdný a krásně se fotil. Z pár stánků, co tam byly, jsem všem odolala (i přes Mišákovo nekonečné přemlouvání), ale střelbu z luku jsem si ujít nenechala. I Mišák si vystřelil neb jsem se ho prakticky snažila přesvědčit, že zážitek je lepší vzpomínka než hromada cetek (marně :D).
Hradní brány na Hukvaldech Koalix s Matýskem na Hukvaldech Výhled z hradu Romantické Hukvaldy
Z Hukvald jsme odcházeli po necelých dvou hodinách a dolů zamířili míň krutou cestou - po silnici a k lišce Bystroušce. Mišák měl aspoň celou cestu o čem přemýšlet - liška prý do roka plní přání, tak přemítal, co by si tak měl přát. Když jsme byli skoro dole, začalo pršet, tak jsme jednak přidali do kroku a pak když jsme viděli ceduli se šipkou k restauraci, nezaváhali jsme. Přece jen už bylo skoro poledne. Po guláši jsme použili osvědčenou taktiku - přesun na další hrad prodlouženou okružní trasou, aby se (zejména) Matýsek stihl prospat. Tak jsme se projeli Frenem, Rožnovem, Valmezem i Hranicemi a po krátné občerstvovací zastávce (bylo hrozný spací teplo) úspěšně dojeli pod hrad Starý Jičín. Mišákovi už se do kopce nechtělo ani trochu, utahaní už jsme byli všichni, ale úspěšně jsme ho zdolali. Na tomhle hradě jsme byli skoro přesně po jedenácti letech, ale popravdě řečeno se tam toho moc nezměnilo. Hrad krásný, ale teda ty mizerné pohledy mě mrzely. A zase dolů, dojeli jsme zpátky do Štramberka a pomalu začali balit, měli jsme poslední večer.
Liška Bystrouška Starý Jičín poprvé Starý Jičín podruhé Bílá hora a Štramberská Trúba
Ráno jsme se sbalili, naposledy se pokochali krásným výhledem z okna a rozloučili se se Štramberkem - nafotili poslední fotky a nakoupili poslední balíček štramberských uší (ty budou chybět hlavně Matýskovi, ten si je zamiloval). Před cestou domů nás čekal ještě Helfštýn. I tam jsme byli v roce 2002, ale na rozdíl od Starého Jičína se Helfštýn dost podstatně změnil - k lepšímu. Přístupná štítová zeď, věž s nádherným rozhledem, všechno přístupné bez průvodce a ve výborným stavu, radost pohledět. Mišák si v mincovně vyrazil penízek, všechno jsme prošli, nafotili, prostě taková pěkná tečka za tou naší dovolenou. Můžu jen doufat, aby nám i ty další vyšly podobně... :)
Helfštýn Mišák jako mincmistr Výhled z Helfštýna na Helfštýn A zase zpátky dolů

Dodatky
* odkaz na Koalixovo povídání
* Celé fotoalbum zde: Štramberk 2013
* Video zde:

sobota 7. září 2013

Dovolená ve Štramberku I.

Už když jsme plánovali letošní první dovolenou, tak jsme vycházeli z předpokladu, že koncem prázdnin vyrazíme ještě na jednu. A ono se nám to - světe, div se - opravdu podařilo. Takže po táborské dovolené hned v prvním týdnu prázdnin jsme poslední týden prázdnin zase vyrazili po hradech. Původně jsme měli v plánu západní Čechy (Cheb a okolí), chvíli to vypadalo na Plzeň, ale nakonec z toho byl Štramberk (důvody viz. koalix). A nelitovali jsme, krásný kraj, skvělá dovolená, i počasí nám nakonec vyšlo. :)
Pravda, ani tentokrát nebyly okolnosti odjezdu extra příznivé - Matýsek měl za sebou týden horeček a ještě v neděli jsem si nebyla jistá, jestli naše dovolená nebude spíš cesta do pekel. Ale během pondělka se všechno tak nějak usadilo a v úterý ráno jsme frčeli. Pravda, počasí stálo za starou bačkoru, ale děti byly hodný a jelo se slušně - přece jen, dálnice. A jak jsme se blížili ke Štramberku, najednou přestalo pršet, vylezlo sluníčko a všechno bylo rázem, no, sluníčkový. Úspěšně jsme tedy dorazili do cíle, penzion jsme našli taky bez problémů, jen nás mohli ubytovat až v jednu. Tak jsme si zatím došli do Hotelu Šipka na oběd, prošli náměstíčko s kašnou a koupili první štramberský uši. Kafe v "naší" pekárně a pak už jsme se pakovali nahoru ubytovat. Na fotkách to sice vypadalo trochu "hóch", ale když jsem viděla tu nastlanou postel, tak jsem fakt koukala. Následovalo vybalování, nutná reoganizace pokoje (s nachystanou přistýlkou se tam nedal udělat krok) a lehce opožděný polední klid. A pak už hurá nahoru na hrad. A rovnou na věž, hradování začalo. Ze štramberského hradu jsme scházeli druhou stranou, mezi krásnými roubenkami, až jsme narazili na turistické rozcestí. A Koalix nadhodil - Dojdeme si na rozhlednu, ne? A šlo se. Stoupáme, funíme, furt do kopce. Až zpětně jsme zjistili, že to bylo solidních sto metrů převýšení. Nedivím se, že Mišák protestoval. Ovšem výhled z rozhledny byl úžasný, přes koruny stromů jsme viděli minimálně dva naše další cíle - kopec se Šostýnem nad Kopřivnicí a v dálce bíle svítící Hukvaldy. Cestou zpátky jěště krásný pohled na Štramberk pod námi. Tak to trmácení do kopce za to asi stálo...
Jdeme na oběd Štramberk z věže Rozhled z Bílé hory Štramberský hrad zhora

Druhý den děti vstaly jako obvykle v šest, ještě pomalu ani světlo nebylo. Prováleli jsme se do osmi, kdy nás dole čekala snídaně a pak jsme vyrazili. Pěkně turisticky, po svých. Měli jsme namířeno na Šostýn a abychom to Mišákovi trochu zpříjemnili, vymysleli jsme železniční zkratku. Došli jsme na štramberské nádraží (ze kterého byla mimochodem vidět cedule začátku Kopřivnice, se Štramberkem přímo sousedí) a svezli se motoráčkem do Kopřivnice. Pro děti neskutečný zážitek, a to i přesto, že jsme jeli pouhé tři minuty. Zkrátili jsme si tak cestu o dva kilometry, kopec se Šostýnem byl před námi. Vylezli jsme nahoru, Koalix se jal poctivě dokumentovat, no a my s M&Ms jsme nejdřív prošli hrad a pak se věnovali hlavně svačině. Cestou zpátky jsme měli štěstí zase na vlak, tak jsme se stejnou cestou svezli zpátky a tím pádem jsme původně plánovaný celodenní výlet zkrátili na polovinu. Po poledním spaní jsme se pak vydali k jeskyni Šipka. Mišákovi se sice nikam moc nechtělo, ale pořádný dětský hřiště cestou mu náladu spravilo. A i v jeskyni se mu líbilo, prošmejdil ji několikrát, my jsme si zase užili krásný výhled. Večer přišel Mišákův velký okamžik - poté, co nám celý den (plus půl dne předtím) mlel dokola o úžasných hodinkách, který tu viděl v jednom stánku a který musí mít, jsem vyměkla a koupila mu je. Původně jsem měla v plánu podmínit je dobrým chováním a koupit až budeme odjíždět, ale když to se fakt nedalo. Mišák byl pochopitelně šťasten. Díky tomu se mu povedlo i seznámení s papouškem - pán od hodinek měl totiž jednoho v obchodě. Turistický den jsme zakončili (opět) v sousední hospodě - chválabohu za chůvičky.
Tříminutová radost Šostýn Malí archeologové Štramberk od Šipky

/pokračování příště/

Celé album zde: Štramberk 2013

pátek 23. srpna 2013

Šestá nemoc

Tak prý za ty prokňourané narozeniny plus další tři dny může šestá nemoc. Upřímně řečeno jsem docela ráda, že se viník konečně přiznal, už jsem měla obavy, co to Matýskovi vlastně je. Ale když se dnes, po třech a půl dnech dost vysokých horeček, opupínkoval, braly jsme to - doktorka i já - jako velkou úlevu. Už jsem viděla, jak lítáme od vyšetření k vyšetření a jak nikde nic nezjistí, jako paní doktorka včera. Teď už se to zdá být jasné, může za to herpes vir. A sliny příbuzných. Hmm, to stejně vypadá na mě, co? :/
No nic, hlavně už snad bude dobře... Už mám toho kňourání, tahání v náručí a špatnýho spaní docela dost. Mimochodem, Mišák si touhle nemocí prošel dost podobně, jak jsem se dívala.

čtvrtek 22. srpna 2013

Narozeninový post se zpožděním

Matýsek měl předevčírem rok! Neuvěřitelný je, jak to uteklo. A jaký už je z něj velký chlap. A těžkej. A chodící. Prostě žádný mimino. Hrozně zajímavý je srovnání s Mišákem. Pohybově ho Matýsek předběhl několikanásobně - Mišák chodil až někdy v 15 měsících. Ale zato teda uměl daleko víc povídat - Mates umí tak sotva rybičku, psa a brrrm brrrm. Holt nejsou stejný, nejsou... :)

Se zpožděním proto, že v pondělí, půl hodiny předtím, než začala domácí narozeninová oslava najednou začal Matýsek hrozně topit, rvát se do náruče a vypadal celý malátný. Přes 38, bez nálady, takže celou oslavu vypadal spíš takto než jako veselý oslavenec. Ale když mu pak k večeru zabraly kapky a teplota mu na chvíli zase slezla, tak si i ty narozeninový dárky dovedl užít - chodítko je skvělá věc, přesně jak jsem doufala a baví Matýska z obou stran. A zavěšený zvířátka ho taky zjevně potěšily, pořád dělal fuuuu fuuuu, aby jsme mu je rozhejbali.

Tak přístě snad oslavíme narozeniny i bez těch teplot, doufám... :)



A ještě video o tom, jak se Matýskovi líbil jeho narozeninový dárek:

pátek 9. srpna 2013

První kroky - video update!

Myslím samostatné kroky. Matýskovy. Předevčírem večer (7.8.2013), těsně před spaním se Mates najednou pustil skříňky a udělal sám tři kroky. Za Mišákem, který se válel ve své posteli a smál se. Včera proběhly podobné pokusy tři, tak jestli to půjde geometrickou řadou, tak do týdne bude v pohodě chodit sám. Doufám, že se mi Matýskovo chození brzo podaří zdokumentovat...

UPDATE: Ano, dnes (10.8.2013) se podařilo! Několik pokusů, několik kroků. Je to tam. :D


Mimochodem - Mišák začal chodit v patnácti měsících a vypadalo to takhle nějak:

středa 31. července 2013

Výlet do Doudleb aneb prázdniny v půlce

Někdo možná říká "už", já říkám "teprv??" Jak se neškolkuje a taky jak jsme měli dovolenou hned zkraje, tak se mi ty prázdniny nějak vlečou, už před čtrnácti dny jsem měla pocit, že už se chýlí ke konci... :D
Dnes jsme každopádně vyrazili na výlet. Samomatkový dvoudětný výlet. Na jednu stranu vyčerpávající, na druhou stranu záležitost vděčná a milá. Původně jsem měla v plánu Nové Město nad Metují, ale Mišák ráno začal silně lobovat pro Častolovice (mimochodem, loni to byl náš poslední výlet před porodem :D). Nechtělo se mi jet na stejný místo, tak jsem ho nakonec ukecala na Doudleby. Cesta pohodová, Mates předpisově usnul hned jak jsme vyjeli (to je ta výhoda dětí, co vstávají v pět - v osm už jsou unavený :D) a probudil se až když jsme parkovali u zámku. Právě otvírali. Cestou k zámku nás pan správce (asi, teda) varoval před elektrickým plotem v parku, že jim tam padaj stromy, tak že to radši oplotili. Mišáka vyděsil, zdaleka se vyhýbal jakýmukoliv plotu či plůtku, ale aspoň nikam divoce nelítal. Začali jsme u zvířátek. Husy, kachny, krůty, ovce, kozy, oslík, koně i poníci, mladí bejčci a dokonalý malý prasátka s černýma puntíkama. Mates koukal. Mišák ostatně taky. :) Po zvěřinci jsme zamířili zpátky k zámku, pokochali se krásným nádvořím s kašnou a už mě Mišák tahal do pokladny, která byla zároveň i kavárnou. Úžasně milá a trpělivá slečna nás nechala nakoupit pohledy, turistické známky, zmrzlinu, kafe a Mišákovi pomáhala ze všech sil ve výběru té ideální památeční hračky (nakonec malý meč se zeleným kamínkem za 55,-).
Doudleby Sgrafita Matýsek jako knížepán :) Mišák klepe
Tím jsme měli na zámku odvýletováno a popojeli jsme na druhý bod programu - rozhlednu ve Vrbici. I tam jsme přijeli akorát když otevírali - zavřený parkoviště a dvě auta blikající u krajnice mě nejprv vyděsily, že snad je rozhledna zavřená. Kdepak, nebyla, pěkně jsme se vyštverali nahoru, byť teda z tahání Matese po schodech už mě fest bolely kolena, fuj. Rozhlídli jsme se na všechny strany, Mišák si několikrát zazvonil na vrcholový zvon a zase dolů. A bylo před jedenáctou, tak jsem se rozhodla stavil se do Roubenky v Týništi. Noky s bylinkovou omáčkou a kuřecím masem z denního menu nás zasytily všechny tři, i malinovka slavila úspěch, kafe slabší, ale pomohlo. A zbývalo posledních dvacet kiláků domů, kdy mi Matýsek zvládl neusnout, takže doma následoval (mnou velmi vytoužený) polední klid. Takže jak se to psávává, výlet se vydařil, těšíme se na další! :D
Rozhledna ve Vrbici Kluci čekají než přeparkuju Výhled směrem na Opatovice a Kuňku Jedna společná vrcholová

čtvrtek 18. července 2013

Dovolená v Táboře II.

Pokračujeme třetím dnem naší táborské dovolené - den nejhradovější. Ráno jsme po brzké snídani a tentokrát bez kafe zamířili na Borotín. Cestou jsme opět nespěchali, nechali jsme Matýska pěkně prospat, každopádně v devět jsme byli u hradu. Opuštěný kraj i hrad, všechno přístupný bez plotů i průvodců, idylka. Koalixe s Mišákem jsem nechala hradobádat a dokumentovat, já jsem hrad jen tak zběžně oběhla. Mým hlavním úkolem bylo v mezičase zabavit Matýska a co nejvíc unavit. Na zábavu byly nejlepší kamínky (viz. video), pak jsme prochodili, co jsme mohli, proložili to svačinou... Další v plánu byl Kozí hrádek, ale nakonec jsme se cestou k němu zastavili ještě v Dobronicích. V průvodcích i na netu figuroval hrad jako nepřístupný, ale hodlali jsme si udělat aspoň pár fotek, co půjde. A ejhle, nakonec jsem zjistili, že tuhle sezónu už je zpřístupněn. Ovšem jen čtvrtek až neděle. Byla středa, pochopitelně. Flexibilně jsme přeorganizovali plány a že přijedeme zítra znovu (hrad totiž vypadal fakt nádherně). Ale když už jsme tam byli a byl čas oběda, rozhodli jsme se vyzkoušet lokální pizzu (a americkou limonádu, sova doporučuje! :D). Pizza byla jiná, ale moc dobrá, jen se příště nesmím přeříct a objednat tu "jen s mozzarelou" a ne "tu sýrovou" - ta totiž byla i s nivou a Mišákovi vůbec nejela. Matesovi naopak ano (ovšem tomu zase jede cokoliv :D).
Matýsek na Borotíně Pilíře Setkání badatelsků Borotín přes vodu
Poté, co jsme nasyceni pizzou vyjeli, Mates téměř okamžitě usnul, takže následovalo spací ježdění po kraji. Trochu jsem to jeho spaní přecenila a vzali jsme to až do Jindřichova Hradce (byť jsme ho jen šmírli) a pak zase nahoru. Cesta se tak řádně protáhla, bylo vedro a časový harmonogram začínal být malinko těsný. Kozí hrádek jsme nakonec prosvištěli raketovou rychlostí - jednak se dobře fotil a pak nás popoháněla blížící se bouřka, před kterou nás paní u vstupu varovala. Místo to bylo krásný (byť mě šokovalo, jak blízko to je od dálnice - respektive pod dálnicí), příště si hrad taky obejdu jako Koalix s Mišákem - tentokrát se mi do těch komárových podrostů nechtělo. Po necelé půlhodině vyrážíme zpátky do Tábora. A jak jsme doufali, vjde nám to tak, že se ještě stihneme podívat i na Kotnovskou věž, na kterou chtěl Mišák už od prvního dne. Výhled krásný, včetně těch bouřkových mraků, který se nakonec Táboru těsně vyhnuly. Poslední pochození po centru, poslední nákupy, posbírání všech možných razítek i letáků, prostě loučení s městem Táborem. Večer balení.
Dobronice poprvé Kozí hrádek Stoupám Mišák s Kozáčem :)
Ráno díky dětem opět vstáváme ultrabrzo, takže se stihneme nasnídat, definitivně sbalit a vyrazit tak, že v osm už jsme na cestě. Nejdřív vrátit půjčenou postýlku (ještě jednou díky, Markeťule!!!) a pak směr Dobronice. Mates cestou opět usne, tak si u pána, co nám včera dělal pizzu, dnes dáváme ranní kafe. Nikam nespěcháme, hrad nám neuteče. I s Matesem se pak vydali dolů k Lužnici udělat si (nádherný) hradní portrét přes vodu. A zase nahoru. Do hradu na věž a pak prošmějdit zbytek. Krásný hrad, velký, zachovalý, paráda. Jen pohledy tam nemají, prý dole v kiosku. Tak si to dávám dolů a nahoru ještě jednou. Koalix pak ještě objeví krásnou vyhlídku, takže o pěkný fotky Dobronic opravdu není nouze. Po dvou hodinách v Dobronicích definitivně odjíždíme z dovolené domů. Naposledy kolem Tábora. Směr HB a PB a HK. Menší dítě cestu opět prospí, větší je hodný. Takže se jako obvykle vracíme sice unavení, ale plni zážitků, jako by ta dovolená trvala měsíc. Holt si to umíme užít... :))
Dobronice poprvé Kozí hrádek Stoupám Mišák s Kozáčem :)

Dodatky
* odkaz na Koalixovo povídání
* Celé fotoalbum zde: Tábor 2013
* Video zde:

sobota 13. července 2013

Dovolená v Táboře I.

Původně jsem chtěla vymyslet nějakej neobyčejně vtipnej titul (kupříkladu variaci na Běží liška k Táboru), ale nakonec radši ne, zůstanem u trapné klasiky. :D Ono už je to totiž týden a den, co jsme se z dovolené vrátili, a začínám mít trochu strach, aby tento post vůbec spatřil světlo světa a nezmizel v propadlišti dějin.
Naše dovolená - jak už to tak bývá - byla krátká, leč intenzivní. Ukažte mi někoho, kdo jezdí na dovolenou jen na pár dní, navíc žádný moře, ani voda, ani hory, ale prostě další kousek naší republiky, který ještě neznáme. Letos padla volba na město Tábor (jižních Čech se držíme už čtvrtým rokem) - přece jen se mi nechtělo se s Matýskem trmácet někam extra daleko. Na čtyři dny. Ale můžu vám říct, že zážitků máme jako za měsíc... (sorry, spoiler alert :D).
Nezačalo to vůbec dobře, dva dny před plánovaným odjezdem dostal Koalix šílený horečky, takže místo aspoň částečné pomoci s balením jsem si dělala starosti ještě o něj. Nehledě na to, že díky náhlým změnám počasí, ve kterých se letošní počasí vyloženě vyžívá, se navíc nějak stihly nachladit i obě děti. Ještě v noci před odjezdem jsem vážně uvažovala o tom, jestli to celý neodpískat. Ale Koalix se během neděle v rámci možností srovnal, tak jsme v pondělí vyrazili (ano, Mišák s kašlem, Matýsek s rýmou - prostě jsem to riskla, že ty tři noci holt nějak přežijeme). Cesta byla překvapivě idylická, obě děti hodný - Matýsek usnul a vydržel spát skoro celou cestu, Mišák se k němu po čase přidal. V Táboře nás trochu překvapila rozkopaná dopravní tepna přes centrum, ale trefili jsme i tak. Bydleli jsme v penzionu v bývalém podhradí, historické centrum města bylo pěšky opravdu kousek. Zvenčí to byl krásný prvorepublikový dům, i vevnitř to nevypadalo špatně (až na ten nadbytek schodů, viz video), problém ale byl v tom, že byl hrozně studený. V parným létě by to sice mohla být docela výhoda, ale se dvěma nemocnejma dětma mě ta ledová podlaha v kuchyni moc netěšila... Letmo jsme vybalili a vyrazili - kolem Kotnova a skrz Bechyňskou bránu - do města. Hlavně na jídlo. Nalákala nás hned první cedule restaurace na náměstí zvící "svíčková". Velmi nerozumně jsme s Koalixem nakonec volbu změnili na velký hamburger a svíčkovou objednali jen Mišákovi. A pak jsme záviděli. Hamburger byl neskutečně přepepřený a vůbec překořeněný, takže z toho byly hranolky a zeleninová obloha. Nejlíp na tom byl Mates, ten jako obvykle od všeho kousek. :D
Kotnov a Bechyňská brána Naše kantýna :) Vzhůru do podzemí Žižkovo náměstí
Mišák nesmírně toužil po tom, aby se podíval do táborského podzemí, tak po jídle a letmém obejítí okolních uliček zamířili s Koalixem pod zem. Já jsem mezitím lokalizovala doporučovanou kavárnu, okoukla ji a ještě vymetla obě infocentra (pohledy a turistický nálepky, závislost :)). Mišák se vrátil spokojen a den pokročil, tak jsme zamířili zpátky do podhradí. Tam jsme zjistili, že Mišák neuvěřitelně sálá (teplota něco málo nad 38), takže následovala urychlená večerka. Čekala jsem děsnou noc, ale nakonec to tak strašný nebylo, tak jsem vstávala překvapivě optimisticky. Děti taky, jako ostatně každý den. Koalixe ráno geniálně napadlo stavit se ještě před odjezdem na výlet do města na kafe, jen jsme museli ještě půl hodiny prochodit (okoukli jsme vypuštěný Jordán) - holt ty naše ranní ptáčata vstávají moc brzo, no. Kafe bylo výtečný, Matýsek tak akorát unavený, takže usnul, jen jsme vyjeli. Mířili jsme na Zvíkov. Abychom se nemuseli crcat přes rozkopané centrum, jezdili jsme výlučně bechyňskou výpadovkou. A protože jsme nikam nespěchali, šněrovali jsme si to pomalu okreskami (skvělé kvality ovšem!), kochali se a hlavně nechali Matese do sytosti vyspat. Cestou jsme míjeli jedno mé osobní pamětní místo, kde jsem prostě nemohla nezastavit - most, ze kterýho jsem v červenci roku 1996 skočila bungee-jumping. Neskutečný pocit, stát tam zase. Ani nevím, jeslti bych to ještě dala... :) Pak už to byl jen kousek a byli jsme na Zvíkově. Nahoře podezřele plné parkoviště, vstupní most podezřele pokrytej vrstvou hlíny. Cestou podezřele moc aut jezdících hradní bránou tam a zpátky. No, na nádvoří už bylo jasno, na hradě jsme se trefili zrovna do filmařů. Tři lidi na koních v historickém oblečení, pár dobových mnichů a pak asi milion tranzitů s cateringem, VIP taxíků a hromada veledůležitě se tvářících lidí s vysílačkama. No a pochopitelně zavřený vnitřní hrad. Každopádně jsme obešli a nafotili, co se dalo, hrad je to krásný, holt tam musíme ještě někdy příště, nedá se. Ideálně někdy, až tam bude liduprázdno... :D
Bungee-jumpingovej most Zvíkov My Spící děti
Ze Zvíkova jsme se vraceli stejnou (spací) cestou zpátky, doma jsem jen převlíkla děti i sebe a zamířili jsme zase nahoru do kopce na Žižkovo náměstí na pozdní oběd. Tentokrát jsme neváhali a šli do svíčkové (snad ještě lepší než včera), Mišák dostal lívanečky s lesním ovocem. Po obědě jsme se vydali nahoru na kostelní věž podívat se na město z výšky. Mišáka fascinovalo podlézání zvonu cestou a pak hlavně neskutečná sbírka věcí, které nahoře vystavoval pán, který tam prodával vstupenky. Spousta starých známek, pohledů a turistických serepetiček. Mezi tím vším malé sněžítko s nápisem Praha, do kterýho se Mišák na první pohled zamiloval. Ovšem měl smůlu. Jednak si už na Zvíkově vykručel malej model kanónu a pak se mi nechtělo kupovat mu v Táboře na věži sněžítko z Prahy. Špatně to nesl, já pak pochopitelně taky. Rodičovskou reputaci pak ale zachránil Koalix, když Mišákovi koupil v muzejním automatu pamětní minci Kozího Hrádku. Pomalu jsme se pak vraceli zase zpátky a jelikož Mates cestou usnul, vydali jsme se ještě i kousek za řeku na dětské hřiště, kde se Mišák aspoň trochu vyblbnul. A pak hurá zpátky do naší (přechodné) jeskyně - uložit děti, napsat pohledy, dát si Cider. A naplánovat aspoň zhruba třetí den.
Stoupáme na náměstí Mišák pod zvonem Na kostelní věži Mišák s pamětní mincí

/pokračování příště/

Celé fotoalbum zde: Tábor 2013