středa 14. září 2016

Srpen 2016

Nojo, málem polovina září a srpnové fotky nikde, to je ostuda... Naštěstí už jsem to napravila, fotky z druhé poloviny prázdnin jsou tu - Míšův příměstský tábor, Matýskovy narozeniny a spousta dalších...

Fotky TU (na klik)



sobota 3. září 2016

Stezka v oblacích - náš poprázdninový výlet

Prázdniny utekly jako voda, ale počasí se ještě dost drží, tak jsme si dnes udělali poprázdninový výlet - zajeli jsme do Dolní Moravy a vyšli si na Stezku v oblacích. Krásný zážitek, rozhledna je pozoruhodná, lanovka pořád baví a Mamutíkovo hřiště taky nemělo chybu. Skvělý tip na rodinný výlet pro všechny!
Ale na víc povídání už dnes moc nemám sílu, tak to nechám jen na fotkách (klik)... :)

sobota 20. srpna 2016

Čtyřletý Matěj

Další rok za námi, další oslava, další vzpomínání na to, jak se narodil malý Matýsek... <3

čtvrtek 18. srpna 2016

Dolní Skrýchov 2016 - naše letní dovolená

Naše letní (nejenom ty, vlastně) bývají krátké, leč intenzivní a na zážitky bohaté. Nejinak tomu bylo i tentokrát...
Začali jsme ne úplně tradičně - začali jsme totiž Prahou. Koalix tam měl jistou pohledávku, já se při té příležitosti stavila udělat si radost do Tigeru a dětem se splnilo jejich přání projet se zase jednou metrem. Ale nezdrželi jsme se tam ani celou hodinu. Další cesta vedla na Kožlí - zříceninu kousek od Benešova. Příjemná cesta, pěkný hrad, ale celý krutě zarostlý, že se na něm toho moc vyfotit nedalo. Takže tam budeme muset někdy vyrazit znovu a ideálně během období vegetačního klidu. Po této hradové zastávce už jsme svištěli dál na jih, rovnou do Dolního Skrýchova. Tam na nás čekal železniční domek, vechtrovna, který jsme si pro tentokrát vybrali jako ubytování. Ubytování od JHMD celkově příjemně překvapilo, velmi slušné vybavení vevnitř a pěkně upravené okolí zvenku, jen ten internet chyběl... Pár minut po našem příjezdu jel první vlak - nadšení dětí pochopitelně neznalo mezí (a Matějovi to vydrželo až do konce). Vybalili jsme se a zašli se podívat do Dolního Skrýchova, co se tam kde dá najít. Restaurace u nedalekého penzion měla zrovna ve středu zavřeno, tak jsme zakotvili na dětským hřišti, aby se děti mohly trochu vyřádit. Při té příležitosti nás s Koalixem dostihly obavy, jestli máme na celodenní žízeň dostatečný počet piv. Shodli jsme se, že sotva, tak se Koalix bez prodlení vydal na výpravu do Jindřichova Hradce. Tam a zpátky nějakých osm kilometrů, ale plzínka byla. <3 Pánové se zatím vyhopsali, tak jsme se vydali loudavou cestou zpátky do vechtrovny, okoukli jízdní řád městských autobusů a zamávali aspoň tuctu vlaků, co jely kolem. Pak už jen uložit děti plné zážitků a večer vypít, co Koalix donesl.
Druhý den byla na programu cesta parní mašinkou do Nové Bystřice a zpět. Opakování úspěšné akce z roku 2012, kdy byly Mišákovi necelé čtyři, tehdy to byl velký zážitek, tak jsme chtěli Matějovi dopřát podobný... Pro mě to nezačalo úplně slavně, jelikož mi ráno bylo dost mizerně - dodnes nevím, jestli za to mohla jen jiná voda nebo v tom byly i všechny plzničky předchozího večera, každopádně mě představa kodrcání ve vlaku nikterak nenaplňovala nadšením. Naštěstí se to během dopoledne dost srovnalo, tak jsme v devět vyrazili na autobus. Svezli jsme se ten kousek do Jindřichova Hradce (necelé dva kilometry) a došli na nádraží. Pořád jsme měli ještě poměrně dost času, parní vlak odjížděl až 10:44. Děti byly nadšené a značně nevybité, takže čekání se zdálo nekonečné. Ale dočkali se. Měli jsme stejná (stejně dobrá :)) místa jako posledně - na konci prvního vagónu - ale stejně jsme na nich příliš mnoho času nestrávili. Mišák, už jako velkej, moc chtěl jet venku na spojovacím můstku mezi vagóny. To by ani tolik nevadilo, měla jsem v něj důvěru, že bude opatrnej, ale Matěj chtěl samozřejmě dělat totéž. Což bylo o poznání problematičtější - ve své sebestřednosti nějak nebyl s to pochopit, že vlak není průlezka a že to pro malý děti úplně není. Tak Koalix nakonec většinu (dvouhodinové) cesty strávil jeho hlídáním. Do Nové Bystřice jsme přijeli už docela znavení - spíš duševně, samozřejmě. Parní vlaky mají své kouzlo, ale samozřejmě i své slabiny - byli jsme vyhučení z neustálého rachotu a očouzení od sazí lítajících z komína. Na náměstí jsme si dali (kapku předražený) oběd, malou zmrzlinu, udělali nákup na večer a už byl čas vrátit se zpátky na nádraží. Parní mašinka s námi odcouvala dvouhodinovou jízdu zpět do Jindřichova Hradce. Bylo to o poznání klidnější, lidí míň, takže bylo víc místa a děti už tak moc nezlobily. Tak jsem nakonec na parní lokomotivy úplně nezanevřela. Pořád je to krásný, jen mi to zase na pár let stačilo. :D Přijeli jsme těsně po páté hodině a měli jsme na výběr - buď hodinu čekat na autobus nebo ten kousek do Dolního Skrýchova dojít po svejch. B je správně. Matěj sice hodně protestoval a cestou několikrát stávkoval, ale nakonec došel. Dokonce pak i na blbnutí na hřišti se ještě energie našla, kdo by to byl řekl. Rozhodně byl tentokrát mnohem menší problém dostat oba do postele. :)
A nastal den třetí, který jsme úspěšně prohradovali. Lehce se pokazilo počasí, takže bylo ráno pod mrakem, ale mrholení jen slabé a jen cestou, to nás nemohlo odradit. Začali jsme Bílkovem. Nenápadná ves s kostelem v rekonstrukci a po hradu jen minimální stopy. Až jsme si dlouho nebyli jistí, kde vlastně hrad stával (pro méně znalé to vypadalo jen jako pořádně zarostlý konec kopce), dokud Koalix neobjevil i zdivo. Pár kilometrů od Bílkova jsme se lesem kousek prošli k druhému hradu, ke Krumvaldu. Tady byla jednak cedule a druhak příkopy, takže nebylo pochyb, že jsme správně. Koalixe jsme nechali dokumentovat a vyrazili zpátky dřív, aby si mohli pánové jít svým tempem (což znamená celou cestu se mlátit klackama a předstírat, že to jsou světelné meče. Vtipné. :)) Po Krumvaldu jsme opět popojeli pár kilometrů a dojeli do Budče. Zaparkovali na návsi a vydali se kolem rybníka ke kapli, za kterou byly k vidění zbytky třetího hradu. Cestou zpátky k autu už došlo i na nesení Matěje, protože jinak by nám trvaly přesuny příliš dlouho. Čas pokročil, začali jsme přemýšlet o tom, kde si dát (pozdní) oběd. Cestou nás nikde nic nenadchlo, tak jsme skončili ve Starém Městě pod Landštějnem, v restauraci Adria, kde jsme během naší dovolené před čtyřmi roky obědvávali denně. A dobře jsme udělali, jídlo i obsluha bez chyby. Jen to počasí se definitivně pokazilo. Ale aspoň na Landštejně, kam jsme po obědě zamířili, nebylo tolik lidí. :) Hrad už jsme měli prochozený několikrát, tak to byla prohlídka ve stylu "fotíme totéž po dvacáté první" a "co tu za těch pár let udělali nového". Ale hrad je to pořád nádherný, i v děšti! Na závěr děti vydyndaly památeční suvenýry a za sílícího lijáku jsme Landštějn opustili. Nechtělo se nám ještě úplně jet domů, bylo teprv půl páté, tak jsme se rozhodli zajít si ještě do Jindřichova Hradce na kafe. Po komplikovanějším parkování (naše obvyklé parkoviště zabraly hlasité a mohutně blikající kolotoče) jsme se vydali do centra. A objevili jindřichohradeckou uličku lákadel - Panská ulice, spojnice dvou náměstí v centru Jindřichova Hradce byla neodolatelná. Několik stánků z pizzou, zmrzlina, palačinky, kavárna s kafem sebou... Až na palačinky jsme si dali všechno, taková provizorní večeře na cestě.
A to už se nám vlastně nachýlil poslední den, čekalo nás balení, poslední noc a ráno jsme - po předání vechtrovny paní správcové - už zase svištěli domů. Samo sebou to nebylo jen tak, vzali jsme to zase přes hrad - tentokrát Šelmberk. Psali, že otevírají až v deset, tak jsme nespěchali a vyloženě vychytaně to vzali přes Costu v Táboře, ale stejně měli nakonec na hradě otevřeno už dřív. Z věže byl krásný rozhled, i palácové rozvaliny byly pěkně fotogenické, hrad jedna radost. Jen kdyby Mišák nezahučel mezi prkna a Matěj nehysterčil, že ho sežere slimák. :D Cestou ze Šelmberka jsme pak ještě míjeli Blaník (Mišák aktuálně hodně žere Cimrmany a měl z toho třetí vánoce, citoval nám Blaník ještě celou cestu domů :)) a směsicí objížděk a uzavírek nakonec dojeli až do Hradce, protože jsme cestou prostě rozumné místo na pauzu prostě neviděli. Kapku náročné, obzvlášť když jsme narazili na zácpu sotva kilometr před královehradeckou cedulí, ale přežili jsme.
A bylo po dovolené. Přišlo na řadu vybalování a praní a nákup a divoký děti... Nic, co bychom nečekali. Za sebe můžu říct - pěkné to bylo. :)

Fotky TU (na klik)



sobota 13. srpna 2016

Plurkpiknik 2016

První červnový týden pro všeobecnou nemocnost nevyšel, ale náhradní termín v srpnu nakonec klapnul, byť jsme ani tentokrát nebyli všichni. Aneb hurá na Nymburk podruhé! :)
Počasí ráno nevypadalo nic moc, ale nakonec bylo až na kraťasy, mikiny i bundy do deště jsem rozhodně táhla zbytečně. Vyrazili jsme v osm ráno autobusem na nádraží a pak vlakem do Nymburka, cesta dokonce ještě kratší než autem, pohoda. První naše cesta vedla na hřiště, stejné jako loni. Těsně před jedenáctou dorazila i Quanti&co, tak se děti trochu vyřádily a trochu otrkaly. My jsme pak zamířili ještě do města ve snaze sehnat nafukovací balónky - kluci si je pamatovali z loňska a vyloženě na nich trvali. To jsem ale teda netušila, že v sobot po jedenácté už mám v Nymburku s nákupama dost smůlu, všude zavřeno. Naštěstí jsme narazili na ultrahodnou paní, která kvůli našim balónkům ještě dodatečně otevřela a dvacet nám jich prodala. To bylo štěstí... :))
Pak už jsme tedy zamířili pod hradby, na piknik. Vybalili jsme zásoby jídla a začal pravý piknikový mumraj - děti se začaly cpát, dospělí začali ochutnávat, děti utíkaly a byly chytány, balónky lítaly a čas ubíhal úplně prazvláštně, po skocích. :)
Najednou bylo půl druhé a pomalu se začalo balit. První odjeli Quantilvíčci, my ostatní jsme se definitivně zvedli ve dvě, naposledy prošli kolem kachen a nutrií a u silnice se rozdělili. My na nádraží, zbytek domů. Cesta vlakem zpátky, bus domů a bylo po výletě. Doma jsme ještě spořádali zbytky a (přece jen) unavené děti spokojeně usnuly, ani neprotestovaly...
Tak jsem zvědavá, jestli příští rok bude stejný piknik do třetice nebo se sejdeme jindy a jinde. Každopádně díky všem, byl to příjemný den a zase někdy! (A Evito, doufám, že příště i s tebou! <3)

Fotky zde (stačí kliknout na fotku):

pátek 12. srpna 2016

Jan Guillou: Stavitelé mostů

Stavitelé mostů jsem začala číst naprostou náhodou, prostě jsem sáhla po první knize (a ano, furt soudím podle přebalu, asi se toho nezbavím :D), co jsem měla ve čtečce, aniž bych věděla, o co přesně jde.

Dvě pravdy o mé osobě: za prvé - nemám ráda tlusté knížky, fakt nemám. Pokud mě něco v knihkupectví umí zaručeně odradit (kromě nepěkného přebalu :D), tak je to příliš tlustá kniha. Ve světě ebooků je tato záležitost pochopitelně podstatě záludnější, díky různému písmu, stránkování a také ebookovým aplikacím je na první pohled velmi obtížné poznat, jestli je to "bichle" nebo ne.
Druhá pravda - když už něco začnu číst, tak to prostě dočtu, i kdyby mi to od začátku třeba úplně nesedlo. Rozečíst něco a pak to odložit mi přijde jako mrhání energií - co když má ta knížka famózní závěr a jen se k němu musím prokousat? Takže jsem se se Staviteli mostů nevědomky pustila do "bichle", ale když jsem to zjistila, bylo už pozdě a já je poctivě dočetla.

"Tři bratři Lauritz, Oscar a Sverre jsou poté, co jejich otec a strýc zahynou v Severním moři, nuceni opustit malou pobřežní vesničku a vydělávat si na živobytí ve městě. Stanou se z nich učni tamějšího provazníka. Jejich řemeslné nadání vzbudí pozornost dobročinného spolku, pod jehož záštitou mají být chlapci na univerzitě v Drážďanech vzděláváni jako stavitelé mostů a železnic. Po studiích se bratři rozdělí a každý si jde svou cestou. Lauritz se vrací do Norska a zapojuje se do stavby jedné z nejvýznamnějších železnic, Oscar odchází do Německé východní Afriky a Sverre, jenž uposlechl hlas srdce, se vydává se svou láskou do Anglie.

Román Stavitelé mostů, první díl Guillouovy nejrozsáhlejší románové série Velké století, je nadčasovým příběhem o bratrství, lásce a poslání, který překračuje hranice kontinentů. Jeho hrdinové musejí čelit krutým vánicím v západním Norsku i vedru a zákeřným epidemiím v Německé východní Africe. Je to rovněž příběh o lidstvu a století, které nás všechny utvářelo."

No a co tomu teda po tom pročteným měsíci říkám? Popravdě, smíšené pocity. Ano, zajímavě vystavěno, zajímavě ukotveno na přelomu století, kdy lidé věřili, že války jsou přežitkem a nové století se bez nich už obejde. Bratři jsou pozoruhodnými hrdiny a i kontrast prostředí a stavitelských osudů je moc zajímavý. Jak o severním Norsku, tak o Německé Africe v době předválečné jsem toho věděla pramálo, takže jsem si, mimo jiné, i obzory rozšířila. (Zejména ta Afrika byla pozoruhodná - srovnání německého a britského přístupu k lidem/černochům/raněným, to byl vyloženě eye-opener, přiznávám.)

Ale popravdě řečeno, dočetla jsem před pár dny a už teď je pro mě obtížné si vzpomenout, co se na těch sedmi stech elektronických stránkách dělo. A to není právě nejlepší vizitka. Přijde mi, že veškeré popisy byly snad až moc detailní a celá kniha až příliš rozvleklá. Ke zkratkám a skokovým časovým posunům se autor uchýlil až na konci, ale možná je - aspoň dle mého - mohl (a měl) využít i dříve.

Budu asi poměrně přísná, ale za mě to budou tři z pěti. Řemeslně jistě velmi dobré, ale dle mého snad až příliš podrobné a rozvleklé. Ne že by mě nezajímalo, kam se budou bratři vyvíjet dále, ale obávám se, že už na další díl nebudu mít trpělivost (spoilery vítány! :D).

Forma: ebook CZ
Vydáno: Host 2014
Stran: 555
Přečteno za: 27 dnů


pondělí 8. srpna 2016

sobota 2. července 2016

středa 8. června 2016

Květen 2016

Po napůl mrazivém dubnu přišlo v květnu léto, takže až na pár výjimek je opět většina fotek z venku...
Fotky tu:

Květen 2016

úterý 10. května 2016

Medvědín

To se tak přihodilo, že jsme se jednu slunnou sobotu brzy vzbudili a vyrazili na výlet do Krkonoš. Už aspoň dva roky nosím v hlavě fotky tehdy čerstvě otevřeného hřiště na Medvědíně - a vyšlo to skvěle. Bylo krásně, i na horách tak akorát na mikinu, lidí přiměřeně, atrakcí hodně, dokonce i lehkou tůru jsme zvládli, no a cesta lanovkou, to byl velký zážitek! Co víc si přát? :)
16-05-07 Medvědín